Sniper’s Lake aneb Běh na dlouhou trať…

Sniper’s Lake. Foto: Vojta Brtnický.

Autor Daniela Machová

Červené jezero

Scéna je prázdná, a přesto svým způsobem plná. Vévodí jí sytě červená barva, která sama o sobě signalizuje nebezpečí, agresi, krev… Červený je pruh baletizolu i látka pokrývající zadní stěnu jeviště. Červené jsou i šaty pěti uprchlíků (Cécile Da Costa, Markéta Vacovská, Jiří Bartovanec, Amy Margaret Pender, Katja Schia Henriksen), kteří v nepravidelných intervalech běží svůj závod o život ve světelně jasně vymezených liniích. Zprava doleva, neustále dokola. Zpočátku jen běží, pak si dovolí se krátce ohlédnout zpět, přidají nějaké gesto či utíkají, jako by vlekli břemeno. Stejně jako v životě je i tady na svůj běh každý nakonec sám, byť se občas slučují do dvojic, aby se vzájemně poponesli, povlekli či zastavili, opřeli. Tyto interakce jsou však nejspíš záměrně emočně vyprázdněné, tanečníci působí duchem nepřítomně. 

Kontrast je vystavěn na změně kostýmů a stylu pohybu. Mezi sprintery najednou pomalým krokem vplouvá Markéta Vacovská v žlutých džínech a šedivém tričku. Postupně prochází touto proměnou i ostatní. Jejich vnitřní neklid však v pohybu zůstává patrný. Mechanicky opakují kratičké sekvence pohybů, třesou částmi těla. Vše za doprovodu tonů klarinetů (hudba Sivan Eldar v podání Clarinet Factory). Chaotický styl hudby, kde si jakoby každý klarinet hraje své, podtrhuje individualistické vyznění. Každý tanečník si totiž téma také zpracovává osobitě.  

Terč neviditelného snipera

Ticho. Hlasité výdechy aktérů, kteří právě doběhli svůj životní maraton. Čekali byste úlevu? Nikoli. Prostřední část přináší napětí a nejsilnější momenty. Téměř nahá Cécile Da Costa si kryje obličej malým červeným čtvercem v domnění, že se tak stane neviditelnou. Neúspěšně. Záhy přichází z hlediště výstřel. Zasáhne čtverec. Následující rány ovšem neminou cíl. Tanečníci, kteří přišli Cécile ochránit, schytají kuličku z paintballové pistole do zad. Všichni pak s přimhouřenýma očima hledí do jeviště a hledají onoho útočníka. Jak vyzní z následného monologu, čekání, když víme, co nevyhnutelně přijde, je vlastně to nejhorší… Ticho přeruší Jiří Bartovanec, který svým tělem, zprvu rukou, pak i hlavou, rozezní zadní stěnu. Bušení jako volání o pomoc je dalším silným okamžikem. Ve druhé části by dílo klidně mohlo skončit. Závěr se však rozebíhá v dalším zběsilém tempu, tentokráte zleva doprava a opět po světlem vymezených drahách. Tanečníci popadli dech a svůj boj nevzdávají, do třetice v jiných, nyní lesklých kostýmech.

Emoční zásah se nekonal

Sniper’s Lake má jasně čitelnou strukturu. Je velmi kompaktní. Všechny audiovizuální složky jsou striktně podřízeny tématu. Možná až příliš… Zdá se, jako by emoční hnutí aktérů zůstalo viset kdesi na cestě mezi jevištěm a hledištěm a neproniklo do duší diváků. Možná je na vině prostorové uspořádání (tanečníci se pohybují pouze na červeném baletizolu, který pokrývá jen zadní polovinu jeviště, vzdálenost k sedadlům se tak prohlubuje minimálně o tři metry), možná to, že je valná většina pohybových sekvencí orientována bokem k divákovi. Do přímé konfrontace vstupují aktéři jen při hledání snipera (a i ten je spíše pomyslný), než aby podezřívavě probodávali očima jednotlivé přihlížející. Možná chybí nějaká silnější sborová akce. Tanečníci jsou natolik sami za sebe, že pomalu nezáleží na tom, kolik jich ve skutečnosti na scéně je. Další příčinou – nebo právě následkem výše zmíněného – je, že představení působí celkem dost zdlouhavě a nedaří se udržet diváka po celou dobu na sto procent přítomného. Při bezpochybném talentu všech zaangažovaných je to opravdu škoda…  

Psáno z premiéry 7. dubna 2015, divadlo Ponec.

Sniper’s Lake 
Režie a choreografie: Miřenka Čechová
Koncept a dramaturgie: Petr Boháč
Scénografie: Petr Boháč
Kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Sivan Eldar
Hudební interpretace: Clarinet Factory
Světelný design: Martin Špetlík a David Prokopič