Snílci – Výlet zpátky do dětství

Snílci. Foto: Petr Kiška

Autor Petra Dotlačilová

Dílo inspirované knihou Snílci George MacDonalda kritizuje dnešní rychlý svět plný přepracovaných a do svých počítačů zahleděných dospělých, kteří se v zajetí pracovních povinností málokdy zastaví a ohlédnou za svým životem, zpět do dětských let.

Pohled na takového upracovaného člověka se divákům naskytl hned v úvodu představení: mladý muž (Vít Hofmann) seděl v předním rohu jeviště a bušil do laptopu. Brzy se k němu z opačného konce začala přibližovat dívka sérií póz plynoucích nízko při zemi a snažila se s ním komunikovat. On však jako by ji neviděl, a tak na ni nereagoval. Již brzy jsme zjistili proč.

Po dívčině zmizení muže ovládl záchvat zlosti, laptop rázně zavřel a začal si vybíjet své negativní emoce. Variace rychlých trhaných pohybů a tvrdých pádů sálala hmatatelnou frustrací, ale bohužel také viditelnou fyzickou námahou, která přesahovala hranice uměleckého záměru a spíše odhalila jisté interpretační nedostatky studenta herecké konzervatoře. Na druhou stranu hned v příští scéně se projevila jeho devíza v oblasti mluveného slova.

Za oknem, jediným pevným scénografickým objektem představení, se mu totiž zjevila další dívka a začala mu něžně vyčítat, že na „ně“ zapomněl. Z krátké konverzace ovšem nevyplynulo, kdo ty „ony“ vlastně jsou, a jejich identifikace byla ponechána na fantazii diváka až do konce představení. Celkem se „jich“ na jevišti objevilo pět – Tereza Cigánková, Katarzyna Kavka, Lucie Kovářová, Valeriia Osipkina a Jana Ryšlavá – v roztomilých puntíkovaných šatech, jednoduchých kraťasech či červených dlouhých kalhotách. Obklopily mladého muže, tančily s ním a laškovaly, snažily se ho přemluvit, aby s nimi přistoupil na jistou hru… Hru o návratu do dětství. Postupně scénu zaplavil nespočet předmětů, z nichž mnohé byly divákům dobře známé.

Tanec se prolínal se skutečnou dětskou hrou, interpreti se tu rozjíveně honili po jevišti, tu se na sebe skládali v nejméně pravděpodobných formacích, tu vířili prostorem každý s vlastním pohybovým materiálem a stylem. Jejich nespoutaná, dětská radost rozproudila představení i vzpomínky publika – v případě této konkrétní reprízy se jednalo o žáky základní školy, kteří k tomuto období mají stále blízko. Ovšem ani ti starší neměli problém nechat se vtáhnout do děje a také si zavzpomínat.

Atmosféru nostalgie podtrhovaly svícení a hudba, přičemž hned v úvodu byl použit v podstatě jednoduchý, ale vysoce účinný princip odrážení světla reflektoru v okně potaženém fólií, který vytvořil efekt paprsků přicházejících odkudsi z dálky. Také hudební doprovod od sebe výrazově oddělil realitu a vzpomínku.

Po poněkud těžkopádném rozjezdu a jistých tanečně (či herecky)-technických nedokonalostech se nakonec choreografce a interpretkám podařilo dosáhnout toho, že jsme zapomněli na vše zahlcující realitu všedního dne a vrátili se zpátky do dětství. Na této cestě nás provázeli andělé, vzpomínky či prostě snílci…

Psáno z představení 24. května 2017, Kulturní centrum Cooltour.

Snílci

Choreografie: Anna Jirmanová

Light design: Pavel Vitt

Produkce: MOVE Dance Company a Kulturní centrum Cooltour Ostrava