Slova o mimu / Paroles sur les mimes – Publikace Etienna Decrouxe v českém překladu

Étienne Decroux: Slova o mimu. Brno: JAMU, 2018.

Étienne Decroux patří k významným osobnostem světového umění. K jeho jménu se v literatuře často vztahují přídomky jako „otec moderního mimu“ nebo „gramatik moderní pantomimy“. V průběhu let 1928–1962 vypracoval metodiku mimické a pohybové výchovy, která se stala v různých variantách a inovacích jeho významných žáků – Marcela Marceaua, Thomase Leabharta, Jacquese Lecoqa, Corinne Soum a Stevena Wassona či Yvese Marca a Claire Heggen a mnoha dalších – tvůrčí metodou nebo východiskem dalších pedagogických systémů. Podle významného divadelního antropologa Eugenia Barby je Decrouxova metoda mime corporel (tělesný mim) spolu s pravidly klasického baletu jediným uceleným systémem srovnatelným s vyspělou orientální tradicí oboru.

Odkaz Decrouxe v Čechách

Ačkoliv se zprávy o Decrouxových experimentech a škole dostaly do Čech už brzy po válce díky Dopisům z Paříže Marty Soukupové (Taneční listy č. 1, 1948), byl zde jeho teoretický odkaz hlavně z důvodů dogmatické estetiky 50. let zanedbáván, později spíše jen citován. Prakticky jsme jej u nás poznali až v teatralizované podobě zásluhou filmů a hostování Marcela Marceaua, od roku 1959 jej využíval Ladislav Fialka jako jeden z komponentů vlastní metodiky a v dílčích nastudováních jednotlivých etud. Ve prospěch autentického poznání jeho metody se situace změnila až zavedením elektronických technologií a s hostováním několika francouzských umělců na HAMU po roce 2003. V těchto souvislostech je nutné zdůraznit, že Decroux odmítal tradiční pantomimu, jejíž těžiště spočívá v tvorbě postav a vyprávění dramatického děje, a podstatu čistého mimu shledával v zobrazování tělem. 

Jeho kniha Paroles sur le mime byla vydána v roce 1963 v Paříži a představuje výběr z jeho esejů, příležitostných statí a záznamů jeho přednášek z let 1939–1962. Na světě se objevila v řadě reedic, konečně vyšla také česky péčí Nakladatelství JAMU se zasvěcenou předmluvou Pierra Nadauda, vedoucího ateliéru fyzického divadla v Brně. Suma Decrouxových poznatků je doprovázena množstvím postřehů ze života i konkrétních detailů z tehdy aktuální problematiky života a umění. Vychází samozřejmě ze stavu jeho dobového povědomí o teoretických problémech oboru. Text je autentický a není upravován.

Étienne Decroux.

Analýza, destrukce, rekonstrukce

Úvodní autobiografické pasáže knihy připomínají, že se Decroux ocitl zásluhou Jacquese Copeaua v centru právě zahájené divadelní reformy, jejíž postupy jej zásadním způsobem inspirovaly. Připojil se totiž nakrátko k jeho škole při Théâtre du Vieux Colombier, kde jej inspirovaly pohybové lekce pedagožky Suzanne Bing. O prvních cvičeních uvádí, že jednoduché mimické děje žáků směřovaly k plynulosti zpomaleného filmu a byly už čitelné a krásné. Decroux přiznává, že myšlenka na mim jako někdejší počáteční umělecký projev člověka už byla vlastně známá, on však uvěřil v jeho obnovení a vydal se tímto směrem.

Na počátku 30. let začal hledat spolu s vynikajícím interpretem jeho pokynů Jean-Louisem Barraultem v divadle l’Atelier laboratorní cestou zákony tohoto umění. V roce 1941 založil vlastní školu Ecole de Mime, se čtyřletým programem výuky, a uskutečnil také několik oceňovaných veřejných představení. Světovou proslulost získal po válce zejména díky ohlasům na své kurzy, které uskutečnil mj. v proslulém Piccolo Teatro di Milano a Spojených státech amerických, zejména na škole Actor’s Studio v New Yorku.

Decroux začal analýzou těla, dekonstrukcí a rekonstrukcí jeho skulpturální hodnoty, ovlivněn podle jeho vlastních slov tvorbou Augusta Rodina. V tom byl však také blízkým současníkem Pabla Picassa, Rudolfa Labana i Gordona Craiga. Podstatnou část jeho úsilí tvořilo hledání technických základů moderního mimu, jež se vyvíjelo postupně, a proto je možné objevit různá stadia jejich řešení i ve výuce jeho přímých žáků. V jeho teorii se rovněž setkáváme s pojmy jako tělesný mim, čistý mim, sošný mim (le mime pure, le mime corporeal, le mime statuire) atd. Kinestetickou gramotnost chápal jako znalost, jež může být poznána pouze tělem.

Étienne Decroux.

Renesance umění mimu

Během svých výzkumů s Barraultem a později i dalšími žáky objevil a kodifikoval pravidlo zkratky, pravidlo protiváhy, problematiku hierarchie orgánů lidského těla, svalové a kloubové nezávislosti; mobilní geometrie těla, objevil splývavost, náraz, zpomalení pohybu a oproti tomu sugestivitu (vášeň) nehybnosti. Zásadní bylo pro něho umění postoje – důležitější nežli gesto a pohyb –, protože podle jeho názoru úspěšněji zobrazuje duchovní pocity a projevy moderního člověka. Odtud je v jeho tvorbě a hledání blízko jak k tanečnímu, tak i hereckému umění. Jeho úvahy a tréninkový systém jsou bezprostředním dokladem jeho celoživotní identifikace s vizí nového tělesného umění.

Decroux byl typ průkopníka, který v kvasu avantgard 20. století volil – podobně jako Gordon Craig nebo Antonin Artaud – cestu laboratorního experimentu. Historicky vzato podnítil svými úvahami a pedagogickou tvorbou renesanci pantomimického a čistě mimického umění v širokém spektru možností žánru. Dnes jeho učení umělecky rezonuje zejména s vlnou abstraktivismu, která zasáhla naši kulturu na přelomu nového tisíciletí. Jeho systém tréninku je vyučován na většině světových škol v oboru pohybového/fyzického divadla.

Zásluhou osvíceného proděkana JAMU, dnes již zesnulého prof. Josefa Kovalčuka, a Nakladatelství JAMU byl vydáním knihy Slova o mimu splacen dlouholetý kulturní dluh vůči oboru, jímž se české divadlo proslavilo na světovém fóru zejména v 2. polovině 20. století a má i dnes několik velkých talentů a následníků. Škoda jen, že nebylo možné přiložit ke knize cédéčka s filmovým záznamem původních Decrouxových lekcí.

Etienne Decroux: Slova o mimu / Paroles sur le mime

Překlad: Míša Šmakalová, Lenka Blandin, Pierre Nadaud, Nora Obrtelová

Česká předmluva: Pierre Nadaud

Předmluva z roku 1963: André Veinstein

Vydalo Nakladatelství JAMU, Brno 2018