Skvělé balancování mezi žánry
Slovo vaudeville v názvu inscenace ve mně předem evokovalo lehce pokleslý žánr 19. století, jehož sláva odezněla s dobou Eugèna Scribeho (1791-1861) a Eugèna Labiche (1815-1888). I průvodní fotografie k inscenaci připomíná výjev z veseloherní estrády s písněmi, tanečními vstupy a proslovy na hranici trapnosti. Ovšem jméno choreografa zaručovalo originální a vysoce profesionální přístup.
Diváci ve zcela vyprodaném sále napjatě čekali, až se rozhrne sytě červená opona, bohatě ozdobená třpytkami. Štíhlý travestita Mr. T (hraje ho Mark Tompkins) v blond paruce a černých brýlích u prkna na žehlení připravoval růžové večerní šaty. A za této akce zazněl i jediný Tompkinsův monolog ve francouzštině. S nadsázkou mluvil(a) k synovi o lžích a těžkostech života, ale i o jeho křehkosti a krásách. Jeho kostým staré mámy, která promlouvá ke svému Juniorovi (Mathieu Grenier), byl jako všechny inscenační složky do detailů promyšlený a „zužitkovaný“. Tompkins balancoval ve zlatých legínách na obřích, tygrovaných jehlách, zatímco kolem něj svištěl na skateboardu Mathieu Grenier v rozhaleném pyžamu. Jeden vrávorá, druhý rozráží prostor svou energií. Během prvních patnácti minut představení se oba performeři představili jako zkušení herci, vybavení zpěváci a výborní tanečníci a v hledišti postupně odpadávaly předsudky. Z vlažně reagujících jednotlivců se stalo jednolité publikum, které začalo spoluprožívat příběh dvou showmanů
Kabaret, varieté, estráda, bravurní zpěv a capella, step, beatbox, swing, Beyoncé, Noel Coward, romantický klavír, ukulele, orientální tanečnice, kouzelník, to je však jen (stručný) výčet pojmů a „čísel“ – Tompkins a Grenier je vplétají v celek a povyšují na vysoké umění. Například vidíme kouzelnické číslo, kdy se Tompkins nechá zavřít do bedny, na níž je nápis What is beauty, a samozřejmě divák předem tuší, co bude následovat, ale těší se, jak toto zažité klišé choreograf amerického původu pojme, jak ho nadstaví a rozehraje. V inscenaci se nic neopakuje, bohatý taneční rejstřík, pěvecké schopnosti a široká škála výrazových prostředků to oběma umělcům umožňuje. Oba jsou výtečnými herci, Tompkins se během večera velmi překvapivě několikrát proměnil ve zcela jiného člověka, a nikoliv jen díky kostýmu. Vyvíjel se od travestity – starostlivé matky mladého interpreta, přes showmana v kloboučku a kalhotách na kšandy, sborovou tanečnici v sukýnce a červených legínách, až po muže v šedém obleku s melancholií ve tváři, podobnou stylu Franka Sinatry. Mathieu Grenier na jeviště vnáší živost, mladickou svěžest a ať už stepuje, točí piruety nebo tančí modernu, hraje na piano nebo zpívá, jeho projev v sobě nese zároveň noblesu i správnou dávku šílenství.
Rukopis Tompkinse jako choreografa a tvůrce je čitelný v používání předmětů, neodpustil si loutku na úvod či světélkující chodník z plastových slámek. Využívá prostor celého jeviště, děleného na plány a jednou přeskočil i pomyslnou rampu usazením se v hledišti. Světelná kompozice je partnerem všeho dění, spoluhráčem, dodávajícím důraz či poskytující dočasný stín, kde je potřeba. Neoddělitelnou součástí představení, kterou diváci vnímají jako „vtipnou vsuvku“, jsou civilní vstupy techniků, kteří řeší přestavby na jevišti. Oba technici jsou však „právoplatnými“ spoluhráči. Do prostoru vnáší nový rytmus i odlehčení, v psaném textu by byly pomlčkami, čárkami, uvozovkami a na finále jsou tečkou – mladý muž přichází na jeviště ve vyžehlených růžových šatech, má červené podpatky, meče na zádech a pompézní čelenku na hlavě – show začíná a zároveň končí.
Oba protagonisté jsou na jevišti jak za sebe, tak jako nerozlučná dvojka tvořící jedno tělo. Spojují velké a malé příběhy, staví na generačním rozpětí, protikladu starý a mladý, těží z dědictví americké černé komedie, přeskakují mezi žánry i dobou, ale vždy se vrátí zpět do daného večera, aby publikum znovu připravili na další skok, vzlet i let.
Velmi silný moment nastal, když Tompkins začal zpívat za Grenierova klavírního doprovodu Mad about the boy o setkání s mladým hercem, kterému zcela propadl. Náhle však, těsně před závěrem sentimentální balady, ho Grenier přerušil modernou Boys, boys, boys a přenesl diváky z nostalgie na party do klubu, aby se po chvíli zase vrátili do tklivého prostředí Tompkinsovy písně a v duetu ji dozpívali.
Od vaudevillu se očekává kontakt s publikem, Tompkins s Grenierem si velmi dobře uvědomují, jak lehce a mimochodem s diváky začít mluvit. Jsou vtipní, ale nepřehánějí, mohou parodovat, ale moc dobře cítí tu tenkou linii, za kterou následuje pád do trapnosti. Velmi vnímaví jsou i na rytmus, čas plynoucí na jevišti, na kterém se, jak v jednu chvíli říkají, cítí jako doma. A je nutné jim dát za pravdu. Svým uměním dokážou navodit, jak intimní atmosféru bezpečného prostředí, tak ho vzápětí okořenit o prvky magie, mystiky a tajemství.
Publikum se dlouho nechtělo zvednout k odchodu. Přídavek umělecké dvojice byl komorní. Stáli před zataženou oponou a spolu s nimi zpívalo a prsty luskalo do rytmu celé hlediště. Francouzi rádi tleskají, ale toto byl upřímný bouřlivý aplaus i navzdory tomu, že valná většina představení byla v angličtině. Diváci odcházeli s milým výrazem ve tvářích za úsměvného francouzského štěbetání.
Organizátoři vsadili na Tompkinse velmi dobře. Po zhlédnutí zahajovacího představení si troufám tvrdit, že lepší úvod festivalu současného tance jsme si my (diváci) nemohli přát. Letos festival Faits d´hiver po tři týdny hostí 12 nadaných, originálních, oceňovaných choreografů z celého světa a k vidění nabízí jejich 7 inscenací na 6 různých místech. Tato přehlídka současného tance patří již mezi kvalitní stálice zimní kulturní pařížské scény.
Psáno z reprízy 25. 1. 2013, Théâtre de la Cité internationale, Paříž
Koncepce a choreografie: Mark Tompkins ve spolupráci s Mathieu GrenieremInterpretace: Mark Tompkins, Mathieu Grenier, Rodolphe Martin, Jean-Louis Badet
Scénografie a kostýmy: Jean-Louis Badet
Světla a hlavní technik: Rodolphe Martin
Režijní spolupráce: Frans Poelstra
Asistent: Alix Denambride
Fotografie: Rodolphe Martin
Produkce: La Cie I.D.A. Mark Tompkins za podpory Micadanses Paříž a ImPulsTanz - Vienna International Dance Festival
Poděkování: Muriel Herman La Cie I.D.A. , DRAC Ile-de-France
Premiéra: 2. srpna 2012 v ImPulsTanz Vídeň
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace