Skrz – Studentská pouť těžkostmi života

Skrz. Foto: Adéla Horelicová.

Autor Clara Zanga

Na prosté scéně stojí tanečníci těsně nashromážděni v chumlu, na sobě vzdušný černý kostým a účes, který dobře unifikuje dívky (nikoliv však čtveřici chlapců) a dává jejich tvářím dramatický výraz. Choreografie si nepotrpí na zbytečně zdlouhavé entrée, jde se rovnou k věci – tedy k tanci. Skrz je celkově hodně taneční kus a příliš do sebe neabsorbuje jiné divadelní formy, jak bývá zvykem. Určitě je to dobře pro studenty, kteří měli možnost se vytancovat do sytosti.

Inscenace má zobrazovat pouť mladých lidí plných nadějí, kteří hledají východiska z komplikací a nástrah, jež jim život staví do cesty. V širším kontextu se téma obtíží první části života dostává i do veřejné debaty. Nedávno s ním přišel například Deník N, který upozornil na téma takzvané krize čtvrtiny života, a volně na toto téma navázal časopis Respekt. Dílo Skrz tak můžeme v jistém ohledu vnímat jako rozšíření tohoto diskurzu a nabourání romantického mýtu o tom, že mládí je vždy snadné. Vítaným aspektem je, že tematikou hledání svého místa ve světě byl kus tanečníkům na prahu dospělosti ušit na míru. Ostatně vychází i z vlastní práce studentů v rámci předmětu tvorba.

Pravdou však je, že titul zůstává značně v abstraktní a imaginativní rovině, na choreografii by proto bylo možné naroubovat celou řadu jiných témat, než je pouze zápolení mladého člověka s okolním i jeho vnitřním světem. Celkově je dílo temné, dramatické a má atmosféru thrilleru. Trochu chybí naděje mladých lidí, o níž se hovoří v anotaci, jako by veškerá naděje a možnost pozitivního rozuzlení zmizely, alespoň pocitově. Dramatickou náladu podporuje také hudba: autorská elektronika Martina Tvrdého se střídá s úryvky děl Gustava Mahlera a Wolfganga A. Mozarta.

Jiřímu Bartovanci nelze upřít velký kus originality, v představení se objevuje naprosté minimum pohybových klišé, naopak potěší řada překvapivých momentů. Například když jsou studenti přitisknuti až k zadní stěně sálu, což vyvolává značný pocit tísně, a jiní tanečníci jim pomalu a opatrně přelézají po zádech. Určitá nejistota mladých tanečníků tyto figury částečně kazí, zejména viditelný třes jejich těl.

Inscenaci oproti tomu zatěžuje několik klišé scénografických. Jako jedno za všechny uvedu užití mikrofonů, skrze něž na sebe neslyšně hovoří dvě dívky, obklopeny ostatními tanečníky. Mikrofon pravděpodobně posloužil jako symbol zesílení, hádky, vyřizování účtů. Nezřídka si v představeních mikrofony propůjčují osobnosti, které mají být v daném díle dominantní. Často se užívají také jako metafora pro média či veřejnou debatu. Každopádně začíná být spolu s megafonem symbolem nadužívaným. Možná se tak projevuje velmi sporadická spolupráce scénografů s choreografy současného tance.

Velká část první půle choreografie se odehrává ve velkých skupinových scénách. Ty jsou dynamické a energické, což podporuje dobře zvolená rytmická hudba. Dojem z nich místy kazí nesynchronizovanost souboru. To je dáno zejména tím, že někteří studenti ještě nejsou zcela pohybově vyspělí a jiní je naopak „válcují“ svou interpretací. Druhým faktorem může být fakt, že podobně velké scény o třinácti tanečnících jsme zvyklí vídat v prostoru o něco větším, než je divadlo pražského Duncan centra.

Ve druhé půli, kdy se tanečníci z černých kostýmů převlékají do svých kraťasů a mikin, jako by se tak vraceli sami k sobě, se objevuje více sólových partů či duetů. Ty náramně prospívají celkovému dojmu z choreografie a dávají vyniknout některým mimořádným individuálním výkonům.

Za všechny vyzdvihnu Tobiáše Gočaltovského, který je v působivé scéně zavěšen a vznáší se nad svými kolegy a ve vzduchu vytváří elegantní figury. Vše podporuje vhodné nasvícení zespoda, které dává tušit jen obrys jeho těla. Svým čistým, vyspělým a univerzálním tanečním projevem zaujala také Emily Jane Steele. A v mimořádně citlivém a povedeném sólu na sebe ke konci představení upozornila také Karolína Fejtová. Nejen tito tři tanečníci jsou nadcházející generací pohybových umělců.

Celkově se jedná o dílo na studentské poměry nadprůměrné a mnohovrstevnaté. Velkou zásluhu na tom má zajisté právě Jiří Bartovanec, který zřejmě působil i jako schopný kouč. Ke zmíněným nedokonalostem je třeba přihlédnout, ale nemění to nic na tom, že proces tvorby byl pro studenty zřejmě důležitým a formujícím zážitkem. To ostatně dali najevo nejen svou energií a nadšením, ale i darem, který svému mentorovi po představení věnovali.

Psáno z premiéry 11. července 2021.

Skrz
Choreografie: Jiří Bartovanec
Asistentky choreografie: Dora Sulženko Hoštová, Julie Kubrychtová
Hudba: Martin Tvrdý, Gustav Mahler, W. A. Mozart
Kostýmy: Eva Judová
Zvuk: Michaela Švédová
Fotografie: Adéla Horelicová
Interpretace: Simona Bednaříková, Karolína Fejtová, Tobiáš Gočaltovský, Miroslav Goroľ, Tomáš Havlík, Veronika Helclová, Amelie Lea Janáková, Aneta Kellnerová, Adéla Malíková, Lucie Němčáková, Eliška Perutková, Ondřej Růžička, Emily Jane Steele