R.I.E. – Odpočívej v euforii aneb Blyštivý lunapark imaginace

R.I.E. Foto: Petr Chodura.

Autor Hana Strejčková

Osmdesátiminutové energické představení zahrnovalo bohatou škálu cirkusových disciplín, nejrozmanitější taneční styly včetně voguingu, dále komunikovalo environmentální téma, drag, crossdressing, genderovou fluiditu, lásku, životní cíle, strach, lehkost bytí, nade vším pak akcentovalo smyslové vnímání – všemi smysly si prožít a užít pomíjivý, leč v mnoha ohledech přitažlivý zážitek. R.I.E. mohlo připomínat koncertní galashow, stejně tak by projekt prodchnutý funkčním kýčem i rafinovanou nadsázkou snesl nálepku „sexy & mystery“, a zároveň se nevzdálil divadelně-cirkusovému formátu s vysoce nastavenou laťkou v estetické rovině a artistických výkonech. 

Základem umně vystavěné kompozice se stala až neusledovatelná mnohovrstevnatost, v níž však zazářil každý z performerů. Znásobování akcí, organicky i kontrastně vytvářená partnerství stíraly hranice technické vyspělosti mezi účinkujícími. I navzdory až obskurní velkoleposti, jakou si však zvolený typ produkce žádá, dokázali tvůrci najít místa s hloubkou sdělení a svébytnou poetikou, kdy hraje každý detail (např. virtuózní partitura Angeho Viauda opřená o pozemní akrobacii na stupních jako metafora nelehkosti stoupání a věčných propadů a pádů).

Prostor definovala stupňovitá scéna s horizontem reflektorů, konkrétně schodiště přerývala propadla s přemosťujícími posuvnými bloky. Kaskáda ploch, schody a díry umožňovaly variovat prostředí a originálně rozmisťovat performery a nechávat je se objevovat a mizet. Díky tomu se také mnohé technické přechody, jako například zavěšování nebo čištění scény, děly ve skrytu zázemí, i když se podpůrný tým pohyboval přirozeně přiznaně.

Ostatně, celý tým od techniků po disponované umělce působil kompaktně. Připomínal živoucí organismus, který dýchá a jemuž, s odkazem na zpracovávané téma, tepe srdce zapálené pro společnou adrenalinovou jízdu až na vrchol euforie. Struktura inscenace podléhala vnitřnímu rytmu, který neklopýtal ani neumdléval, jasnému rozřazení témat a akcí do kapitol. Každou uvedl titulek, jako například Timeline. Euforie života. Pomyslnou červenou nití se nestalo vzrušení samotné, ale otázka, zda je možné zastavit čas a v euforii spočinout, nebo aspoň jak v ní co nejdéle setrvat. 

Komická úvodní „forbína“ patřila „vyjmutí mozku“, tedy popisně zpracovanému doporučení divákům, aby snížili výkon kognitivních funkcí na minimum a nechali se unášet na vlnách úžasu a na křídlech lechtivého obsahu. Převažující angličtina jako dorozumívací prostředek sice mohl lehce vylekat neangličtináře, kteří nenalezli záchytnou síť, na druhou stranu to, co bylo vyřčeno, bylo dokreslováno či uváděno do souvislostí chytlavou vizualitou a nezřídka překvapivou akcí, uchvacující veškerý záběr. Výstupy zahrnovaly hromadné choreografie, paralelní děje a fyzické partitury, cirkusová či taneční čísla, sólové pohybové etudy i stand-up vstupy. Objevovaly se také nadrozměrné masky poseté flitry nebo ve křiklavých barvách evokující lidské billboardy – pouliční reklamy (např. znázorňovaly intimní partie). 

Představení R.I.E. se stalo nejen přehlídkou tanečních kreací a kvalitních výkonů všestranných umělců, ale také neotřelých nebo méně často na domácí scéně viděných cirkusových disciplín, které nadmíru umocňoval light design (Karel Šimek) a kostýmy (Kristina Záveská), ostatně také již zmiňované scénografické řešení (Pavla Kamanová). 

Risk, nebezpečí, tající se dech navozovala disciplína cloud swing, kdy akrobatka Lorena Di Bello létala a protáčela se na lanové houpačce na pomyslný dotek stropu, vysoko nad hlavami diváků, nebo artista Karl Emil Dahl odžívající si příběh života balancováním na slack rope, prověšeném horizontálním laně. 

Pomyslný triptych inovativně vystavěných čísel by mohl doplnit hair hanging ve spojení s kontorsionistikou v podání Nicole Martres, argentinské artistky, jejíž doménou jsou vedle visu za vlasy a disciplíny hadí ženy i stojky, které také bohatě uplatnila. Velmi přesvědčivě působil Patrick McMaster, ať se prezentoval v mluvené roli, tanečním partu, či v sóle na visuté hrazdě. Jeho technicistní úroveň, plasticita a flexibilita pohybu, celkově tělesná exprese byla nepřehlédnutelná. Stejně tak John Witte a Filip Zahradnický vytvořili svěží žonglérský duet, v němž každý vynikal jak sám za sebe, tak spolu a ve kterém komponovali neotřelé kompozice výhozů a úchopů. Nechyběla čínská tyč (Quentin Dubot), cyr wheel (Martin Kadrnožka), trapézy a závěsná akrobacie na strapsech i kruzích, pozemní akrobacie a mnohé další, zejména pak v souzvucích uměleckých jazyků ve smyslu kombinací triků, od standardních pyramid po mistrovský akrobaticko-taneční výstup do schodů Angeho Viauda, nebo v tanci, od baletní prvoplánové klasiky přes contemporary po styly street dance. A ačkoli se tanečně zapojovali všichni a choreografie nepostrádaly nápad, jedním z nejvýraznějších byl duet „Romea a Julie“ v podání Šárky Říhové a Jakuba Slováka. 

Jatka78 zahltila všehochuť; koktejl vibrací, barev a emocí se na závěr přehoupl do lyrického obrazu naznačujícího krásu a tajemství lidského těla. Obnažené figury s vyrýsovanými svaly byly tečkou za v našich podmínkách ohromující show. Ať už je vkus diváka jakýkoli, R.I.E. je scénickým počinem, jenž dokáže uspokojit diváka s návykem nekomplikovaného způsobu vnímání toužícího především po zážitku, ale také náročného návštěvníka, jenž si v každé jednotlivé scéně, bude-li chtít, najde myšlenku či s ohledem na celek sjednocující téma, nebo dokonce narativ. Jeho nesporným přínosem je pak vytvoření motivujících podmínek pro profesionalizaci domácích artistů, podpora internacionalizace a celkově hledání nadnárodní společné řeči. Cirk La Putyka se vzedmul a po početných Cestách se pod taktovkou rozmáchlého dirigenta vydal na jinou vzrušující cestu zahrnující adaptaci již objeveného i výsostně nového. 

Psáno z představení dne 9. prosince 2023, Jatka78, Praha. 

R.I.E.
Obsazení: Ange Viaud, Bára Halčáková, John Witte, Karl Emil Dahl, Katrin Cvinerová, Jakub Slovák, Lorena Di Bello, Martin Kadrnožka, Mirek Kosík, Nicole Martres, Patrick McMaster, Selma Hellmann, Quentin Dubot, Tomáš Hrubý, Viktorie Szalóczi, Filip Zahradnický, Helena Nováčková, Šárka Říhová, Katarzia
Koncept, režie: Rostislav Novák ml.
Dramaturg, asistent režie: Vít Neznal
Choreografie: Šimon Klus, Mirek Kosík
Akrobatická designérka: Chloé Farah
Cirkusoví koučové: Charlie Wheeller, Daniel Komarov
Scénografie, loutky: Pavla Kamanová
Kostýmy, make-up: Kristina Záveská
Rigging konzultant: Mathieu Grégoire
Šéf techniky & akrobatický rigger: Oldřich Procházka
Hudba: Katarzia, Šimon Veselý, Aid Kid, Christian Cahill, Kryštof Záveský, Jonatán Pastirčák, Oliver Lipenský
Zpěv: Katarzia
Sound FX: Jan Balcar
Hudební texty: Katarzia, John Witte, Filip Zahradnický, Patrick McMaster
Sound design: Jan Mikšátko, David Velemínský
Lighting design: Karel „Karlos“ Šimek
Technická produkce: Ondřej Dědeček
Riggeři: Daniel Hajtl, Simon Bareš
Osvětlovači: Lukáš Brinda, Jan Hejzlar
Šéfka produkce: Romana Sekáčová
Grafický design: Les kanců
Fotografie: Tomáš Třeštík