RETOrno: Mistři flamenca rozdupali Rudolfinum

Pražské jaro. Foto: Ivan Malý.

Strhující putování staletími k samotným kořenům tradičního flamenca byl trochu dlouhý podtitul koncertu RETOrno znamenitých hudebníků – kytaristů, houslisty a hráče na bicí (tradiční cajón), a báječných legendárních tanečníků – Susany Lupiañez Pinto „La Lupi“ a Antonia Canalese (vlastním jménem Antonio Gómez de los Reyes).

Celému večeru vévodila La Lupi, skvělá tanečnice tradičního stylu, ale i choreografka, která si umí hrát velmi dobře s prostorem i nejjemnějšími tanečními detaily. Tančí snad každým prstem, každé gesto má smysl a podtext. Výraz je velmi magický, až zarputilý, jak je obvyklé u pravověrných tanečníků a dědiců stylu flamenca.

V sólových tancích, lze je nazvat monology, sahají umělci až na dno své duše. Vůbec se neusmívají, jsou skryti uvnitř sebe sama. Nejen síla energie, emoce, ale i duše je vlastním médiem flamenca. To není žádný folklor, jak by se na první pohled mělo – nebo mohlo – zdát. Je to druh výjimečného stavu duše, u pravých dědiců flamenca nazývaného duende.

La Lupi excelovala v původních tancích a číslech. Především v Cantiñas, pocházející z cádizské zátoky, s výsostně ženským projevem flamenca. Nádherný kostým s dlouhou vlečkou a mohutné volány samozřejmě doprovázejí tanec jako jeden ze základních výtvarných artefaktů. Zpívaný Málaga – Verdiales patří k nejstarším tancům s hravými veselými, lidovými prvky. Byl doprovázen hrou na kastaněty a houslemi, které se používaly častěji v horských oblastech blízko Málagy. La Lupi tančila spolu s Miguelem Ángelem Rojas-Molinou, který je jinak mistrem ve stylizovanějším flamencu.

Posledním vynikajícím sólovým tancem La Lupi byla Caña, tančená s mužským córdobským kloboukem. Noblesní postoje se střídají s rychlými bojovými výpady a útoky toreadorů, pozoruhodné mistrovství zapateada, briskní dupání nohou byly zosobněním španělského andaluského tanečního umění propojeného s tradičními býčími zápasy. Oba fenomény jsou těsně blízko sebe.

Vrcholem představení byl ale bez konkurence Antonio Canales v typickém tanci Seguirilla. Přes pokročilý věk je tento tanečník, herec i choreograf mezinárodního věhlasu v neuvěřitelné kondici. Je jasné, že v tancích flamenca nehrají věk ani postava žádnou zápornou roli. To, co by bylo například v baletním představení směšné, tady naopak získává často osobitost a zralost projevu. Nastřádáno bohatými a hlubokými zkušenostmi z různých interpretačních sfér.

Skutečně z jeho výrazu a z každého detailu gesta, pohledu čiší pravdivost, nesmlouvavost. Canales nepodléhal snad nikdy žádnému komerčně prodejnému vystupování, kterých jsou ve Španělsku stovky. Vždy soustředěný, exaltovaný ve vyšších metách, interpretuje sebe sama. Nemusí se stylizovat a přizpůsobovat. Je zosobněním španělského hidalgy, hrdého sebevědomého, zároveň ale pokorného vůči umění, které zdědil. Canales je skutečným „bardem“ svého oboru.

Všichni tanečníci byli doprovázeni zpěváky a tleskači (palmas). Zpěv španělského flamenca není libozvučný, harmonický ani melodický. Vůbec ne. Zpěváci jsou totiž v jakési extázi a podobně jako tanečníci v sólových tancích vzdorují všudypřítomnému stresu, nespokojenosti, v níž se nacházejí. Sdělují něco, co by chtěli mít, co by chtěli opravit, vyloučit či změnit. Nespokojeni i zoufalí ve stavu mysli i emocí. Je to součást středozemního napětí i putování. Obdobně znějí židovské žalmy, kvílejí a lamentují i maurské písně i další kultury severní arabské Afriky. Mauři dobývali Španělsko po dlouhá staletí, takže jakási zarputilá obrana zůstala ve všech odvětvích tohoto prazvláštního kulturního dědictví. Není ani španělské, ani cikánské, ani maurské. Flamenco v hudbě, zpěvu, literatuře a tanci je způsobem žití. A s tím by se diváci či posluchači měli seznámit. Protože i v současné době stále více dochází k průnikům kultur, ať se nám to líbí, nebo ne. Bravurní vystoupení celé skupiny Mistrů flamenca bylo v tomto ohledu velkým poselstvím.

Psáno z představení 17. května 2016, Dvořákova síň Rudolfina, Praha. 

Pražské jaro 2016 – 71. mezinárodní hudební festival
RETOrno / Strhující putování staletími k samotným kořenům tradičního flamenca
Režie: Marina Perea Medina
Kytary: Francisco Daniel Fernández Doblas a Oscar Alejandro Lago Moreno
Housle: Nelson Doblas Fernández
Bicí nástroje: David Galiano Escalona
Zpěv a palmas: Antonio Campos Muñoz, Alfredo Tejada Zurita a José Antonio Núñez
Světelný design: Joaquin Osuna de Figueredo