Jana Vrána. Foto: J5.cz.
V programu se píše o projektu jako o audiovizuální taneční show, což skvěle vystihuje jeho povahu. Výraznou roli hrály právě zvukové a vizuální efekty, které se propojovaly spolu s pohybovým vyjádřením performerky v dokonalou symbiózu. Diváci tak sledovali velmi nápadité a pozoruhodné scény – hned zpočátku se například zjevila postava s obličejovou maskou, v dlouhých šatech a držící před sebou krátký meč; to vše v bílé barvě. Osvětlena UV-zářivkou působila jako bytost z jiné planety či vzdálené budoucnosti (jako by se psal rok 3000 n. l.). Rytmicky si pohrávala s mečem s perfektním načasováním hudebního doprovodu, když v tu ránu švihem rozsekla ze stropu visící bílý balon a začala vířit. Uhrančivý první výjev naplnil diváky velkým očekáváním.
Námětem díla byl vlastní život choreografky. Vyprávěla o životní změně k lepšímu, kdy zanechala minulost za sebou a vykročila k lepším zítřkům, jednoduše se změnila. Divoká noční party (ještě lépe by jevištní dění vystihovalo slovo „úlet“ v tom pozitivním slova smyslu) se rozjela hned od začátku v plném proudu. Jana Vrána a její tým vystačily s tvůrčím dechem až do konce. Jednotlivé obrazy a scény byly natolik poutavé, že neztratily během celého představení divákovu pozornost. Z velké části se jednalo o jakési futuristické vize, mnohdy doslova až neuvěřitelné vizuální výjevy a krajiny, nad kterými jste mohli jen žasnout. Choreografka nám ukázala svou vizi umění budoucnosti. Paradoxem ovšem zůstává, že inscenace měla vypovídat o choreografčině minulosti.
Nevím, zda bych se stal fanouškem tohoto druhu audiovizuálně-pohybové performance, jež osciluje na pomezí divadla, tance, výstavy, performance, show a party. Integrace audiovizuálních efektů do divadelních produkcí je stále častější, ale nemohu se zbavit dojmu, že se někdy při takovém propojování zapomíná na pohyb a zcela pak na tanec. Jana Vrána totiž vystačila víceméně s jednoduchým projevem (např. chůzí po čtyřech, během, kroužením paží, otevíráním kolen vsedě) a člověk by váhal s označením díla jako tanečního kusu.
Choreografka nepracuje s pohybem jako s tanečním artiklem, ale spíše jako s dalším druhem vyjadřovacího prostředku, který je integrovanou součástí celku. Mottem by tu mohlo být, že divák prožívá tady a teď; totožný efekt skýtají i noční party plné drog a alkoholu. Když se pak ale druhý den probudíte, nezbude zhola nic…
Pokud by v Resolution snad někdo hledal tanec, ať už je dnes jakkoli rozkročený a nachází se v různých situacích na pomezí všemožných žánrů, hledal by marně. A myslím, že je to škoda. A ještě větší je to škoda v případě Jany Vrány, nesmírně talentované tanečnice, jejíž jevištní prezence a interpretačního umění se jako divák nikdy nemohu nabažit.
Psáno z premiéry 17. října 2016, Experimentální prostor NoD.
Resolution
Námět, režie a tanec: Jana Vrána
Hudba: DJ Alyaz
Interaktivní projekce, real-time animace a odbavení: Pavel Karafiát
Světla a scéna: Radek Pytelka
Film: Pavel Raev
Atributy: Jiří Mezera
Premiéra: 17. října 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace