Red Haired Man – Muži zkoumající hranice reality a magie

Red Haired Man. Foto: David Konečný.

Tato báseň představuje muže, který přišel o končetiny a dokonce i ústa a jeho postava tak postupně mizí, až se úplně vytrácí. Charms báseň psal v době temné stalinistické éry, kdy měl zakázáno veřejně vystupovat. Proslul krátkými, originálními a humornými texty, které zároveň obsahovaly hlubokou a mnohdy politicky zabarvenou myšlenku.

Alexander Vantournhout spolu s dalšími třemi interprety transformuje na jeviště pohyby a často absurdní fyzičnost a materialitu jazyka typickou pro Charmsovy texty. Ty zazní rusky a anglicky a v Ponci ho Vantournhout recituje i česky. Už úvod inscenace předznamenal Vantournhoutovo netradiční pojetí nového cirkusu.

Muž bez identity

Ještě než představení začne, stojí jeden z performerů se zrzavou parukou na vysokém piedestalu a bez jediného hnutí zírá do publika. Když se sál ztiší, začne Alexander Vantournhout stojící vedle piedestalu vyprávět příběh o zrzavém muži, který neměl oči ani uši, ani vlasy, takže nemohl být ani zrzavý, nemohl mluvit, neboť neměl ústa, neměl nos, ruce ani nohy a vlastně neměl vůbec nic. Báseň Daniila Charmse přednese nejprve anglicky a pak precizní češtinou s belgickým přízvukem, což vyvolá v publiku aplaus. Hned na to začne Zrzek na piedestalu skákat a skáče tak dlouho, až z něj postupně spadne zrzavá paruka, košile, kalhoty, trenky i umělý penis a nakonec se proboří do krabice pod sebou. Od této chvíle v představení figuruje jako polosvlečený muž s vlasy svázanými do culíku, v bílých upnutých jégrovkách.  

Následně se představí klaunské klučičí duo v černých kalhotách a bílých košilích, které je propletené do sebe a synchronním hlasem prezentuje Charmsovy texty jako dialog. Aktéři ho vedou spolu, ale zároveň sami se sebou jako jedna bytost využívající břichomluvectví.

V dalším obraze se ukazuje už celá čtyřka performerů. Všichni chodí sem a tam jako vojáci, hlavy i těla mají rovné, kromě do půl žerdi vysvlečeného muže, který chodí s hlavou nakřivo. Zásadní však je, že i když mění směr, mají obličeje po celou dobu otočeny na diváky.

Polonahý muž si lehne na velký stůl a všichni ostatní si na něj stoupnou a přecházejí z jednoho místa na druhé a proplétají se. Ležící muž mění polohy podle toho, kam ostatní šlapou a jak svou vahou jeho tělo ovlivňují. Podstatné je, že všech šest chodidel neustále stojí na nějaké části mužova těla – na hlavě, ramenou, hrudi, břiše, pánvi, na jeho nohou, chodidlech, hrají si s jeho těžištěm a formují performerovo zakřivení. Jeho flexibilita, síla a výdrž je obdivuhodná.

Různé nazírání reality a iluze

Pozornost plynule přechází na muže, na němž všichni stojí, postupně však sestupují a následuje hra se stolem, která končí tím, že ho jeden z performerů zvedne. Balancuje s ním, pak ho postaví vpravo dozadu, kde stůl začne sloužit jako pomyslný klavír. Polonahý za doprovodu reprodukovaných klavírních preludií a známých klavírních motivů hraje celým tělem na imaginární klavír, šlape nohama kolem stolu v rytmu tónů, jako kdyby jimi stlačoval pomyslné klávesy. K jeho zvláštnímu tanci se postupně přidávají ostatní a svými těly ztělesňují dynamiku, rytmus a melodii. Velmi výrazná je opět práce s hlavou. Všichni neustále hledí na diváky, předvádí skoky, převaly, otáčí se kolem své osy… I když se ocitnou bokem, zády nebo hlavou dolů, právě jejich hlava je vždy zvrácená dozadu nebo natočená tak, aby byli obličejem neustále otočeni čelem k publiku a pozorovali ho.

V závěru přichází etuda se šedou plachtou. Jeden z herců ji vyzdvihne nad hlavu jako prapor a běží s ní prostorem a vytváří zdání, jako by materie pohlcovala další objekty nebo subjekty ve svém okolí. Pak sám zmizí pod plachtou nebo zůstane někde v prostoru, plachtu uchopí další a takto se střídají. Když někdo z nich stojí nebo sedí a přejde přes něj plachta, zmizí, plachta ho bere automaticky s sebou, jako by ho neživý objekt pohltil a manipuloval živým subjektem. Občas plachta nabere někoho ze židle, ze stolu, z piedestalu, nebo ho tam opět vyplivne. Performeři si hrají s iluzí schovávání, jako malé děti, které berou neživé objekty za své rovnocenné partnery. Scéna působí klaunsky, ostatně jako téměř celá inscenace.

Alexander Vantournhout ve všech svých choreografiích kombinuje nejen cirkus s magií, ale pohybuje se na hranici mezi tancem, akrobacií, cirkusem a divadlem, přičemž ho obzvláště zajímá vzájemná závislost mezi tělem a objektem. Jeho cílem není s předměty manipulovat. Čtveřice performerů je vnímá nejen jako pomůcku, ale spíše jako prodloužení těl, jako jejich součást. Což vede k zamyšlení nad tím, kde končí tělo a začíná daný předmět, k čemuž se váže obecnější problematika související s našimi každodenními životy, kdy jsme na řadě předmětů závislí, aniž bychom si to přímo uvědomovali.

V samém závěru plachta pohltí všechny performery, kteří se rázem ocitnou uvnitř vysokého štíhlého piedestalu, na němž celá hra začínala. Díky tomu, že ho během her tanečníci přemisťují, je jisté, že pod ním není žádná díra nebo další prostor, do kterého by se dalo schovat. Když z této krabice o průměru necelého metru nakonec opravdu vylezou všichni herci, představení končí a ohromené publikum ocení čtveřici bouřlivým aplausem.

V centru pozornosti po celou dobu stál pohyb. Performeři vystřídali rozmanité performativní prvky a vždy si vybrali určitou hraniční situaci a prozkoumávali možnosti jejího překročení. Představení přineslo obrazy, ve kterých herci udržovali víc než dvacet minut oční kontakt s publikem, a přitom prováděli akrobatické figury. Tvůrci tak působivě demonstrovali úžasnou schopnost vyjití sama ze sebe a obrácení pozornosti k otázkám: „S čím se identifikujeme a na co se to vlastně díváme? Na sebe sama, na cirkusové triky a kouzla, na objekty, nebo na živé lidi, kteří je předvádějí? A co se stane, když nad námi objekt převezme nadvládu?“ Inscenace Red Haired Man vytvořila vesmír, ve kterém se objekty i lidé objevují, překrývají a mizí a kde nás magie a humor překvapí na každém kroku.

Psáno z představení v rámci festivalu Cirkopolis 13. února 2020, divadlo Ponec.

Red Haired Man
Koncept a choreografie: Alexander Vantournhout
Hrají: Winston Reynolds, Axel Guérin, Ruben Mardulier / Antoni Androulakis, Alexander Vantournhout
Dramaturg: Kristof van Baarle
Choreografická spolupráce: Anneleen Keppens
Divadelní kouč: Jan Steen
Outside eyes: Lili M. Rampre, Esse Vanderbruggen
Nová magie: Tim Oelbrand

Česká premiéra: 13. 2. 2020

Světová premiéra: 2018