Quiet Works: Golden Evil – zlatá kritika společnosti

Quiet Works: Golden Evil. Foto: Adam Hruška.

Autor Barbora Truksová

Zlatá barva měkkého koberce symbolizovala vyšší společenskou třídu na minimalisticky pojaté scéně, v jejímž středu se tyčila klec – sloupy ocelové konstrukce postavené z příhradových nosníků. Pozlátko i paradox soudobé společnosti byly naznačeny nejen výtvarně, ale i v hudebním doprovodu, kdy zněla cyklická hudba duchovních rituálů doplněná o na cembalo hrané barokní melodie. Do této prazvláštní kombinace přicházejí čtyři tanečníci – tři ženy a jeden muž. Všichni ve vysoce elegantních módních oděvech (i zde převládají zlatavé a přírodní tóny), každý v dlouhé, třpytivé paruce. Pohybují se po scéně jako na módní přehlídce – strojené výrazy, žádný úsměv, pohrdání ostatními. Elegance je rozbita mužem (Dano Raček) – dlouhý kabát a igelitka s trochou čokoládových bonbonů. Muž se v pohybu komíhá a až buransky si pohazuje svou igelitovou taškou.

Každý z performerů si vytahuje z kapsy rekvizitu – misku, vejce, figurku kuřátka. Po stranách lze vnímat misku s dalšími vejci a nákup zeleniny v proutěném košíku. Dvě ženy přenášejí vejce do přední části jeviště (vyřčena je i otázka – byla dříve slepice, anebo vejce?), zatímco druhá dvojice (Dano Raček a Martina Hajdyla Lacová) spolu tančí. Jejich choreografie je zjevně inspirována pohybovou estetikou Nižinského Faunova odpoledne – tanečníci se pohybují v profilovém postavení, zaujímají podobné polohy jako Faun či nymfa. V jejich duetu ale chybí vzájemnost, tančí blízko, avšak od sebe. Když se k nim přidá další tanečnice, jejich pohyby připomínají živé obrazy. Totéž u vysoce elegantních póz ženy v dlouhých zlatých kalhotách (Suzie Davies), která – a opět v kontrastu k dění na jevišti – rozbíjí rukou vejce. Vejce jsou rozbita, tanečnice začíná psychologickou seanci. „Představte si, že jste v lese, a položte si otázku: Kdo vlastně jste? – A existujete vůbec?“ Co po takových otázkách zjistí? Že je pouhou kdákající slepicí… 

Do této doby na sebe performeři příliš nereagují. Ani v případě duetu se nejedná o více než náhodná setkávání. Teprve nyní jako by poznali, že nejsou na světě sami. Jak zareagují? Jedna s odstupem a netečností, druhá (Isabell Bartnes Johansen) strachem a nejistotou. Ač tanečnice předvádějí synchronní pohyby, jako by měly strach se na sebe podívat. To druhá dvojice interpretů se začíná pošťuchovat a jako by vypadla ze schránky zdvořilosti. Jsou sebestřední, v nadsázce až násilní, fackují se, strkají. Sami se sebou si ale nevystačí, vycházejí ze zlaté (či ocelové?) klece a snaží se strhnout i druhou dvojici stojící opodál.

Jako by teprve nyní došlo k uvolnění a alespoň zdánlivému vymanění z nudného stereotypu každodenního bytí a přetvářky. Pohyb je rychlejší, dynamičtější a rozprostřenější v prostoru – tanečníci konečně mohou prokázat více ze svých pohybových schopností. Avšak únava opět převládá a na scéně můžeme sledovat jakousi minimalistickou parafrázi opulentních hostin zhýralé společnosti – pouze pečená kuřata jsou nahrazena čokoládovými bonbony. Opět dochází k odcizení postav navzájem, až končí ve společném rituálu, expresí připomínajícím díla Mary Wigman. Lost. Love. Live. Feel. Desire…

Závěrečný rituál by působil magickým dojmem, k čemuž vyzýval i povedený vizuál – nejen již výše zmiňovaná scéna, ale také propracovaný světelný design Sigve Sælensmindeho, který perfektně modeloval atmosféru a vhodně reagoval na aktuální dění na scéně. Zároveň se zdůrazňoval paradox mezi vážně působícím vizuálem a až parodickým prožitkem aktérů… Karen Foss vystavila inscenaci jako kritiku dnešní společnosti, která touží pouze po pozlátku bohatství, majetku, a to i za cenu ztráty hlubokých mezilidských vztahů trpících odosobněním za tenkou stěnou dodržované etikety, která nemusí být přirozená. Za takovou etiketou však nemůže být člověk přirozeným, a tedy ani šťastným. Minimálně do doby, než si tento fakt sám uvědomí. Díky četným humorným momentům a nadsázce nepředala Karen Foss divákům své mrazivé poselství prvoplánovým a patetickým způsobem, avšak o to intenzivnější byl jeho účinek.

Psáno z představení 22. října 2015, Studio Alta.

Quiet Works: Golden Evil
Koncept a choreografie: Karen Foss
Hudba: Jørgen Knudsen
Světelný design: Sigve Sælensminde
Stage manažer: David Prokopič
Zvuk: Håvard Pedersen
Za podpory: Arts Council Norway, Foundation for Performing Artists, Foundation for Sound and Image, Bergen City Council, ALT@RT, Cooltour, DIOD