Queen – The show must go on: Freddie Mercury opět ožívá v olomouckém baletu

Od smrti legendárního zpěváka Freddieho Mercuryho uplyne letos v listopadu pětadvacet let. Pomyslnou poctou frontmanovi slavné britské kapely Queen je baletní inscenace Roberta Balogha, na jejímž libretu spolupracoval i Mercuryho osobní tajemník Peter Freestone. K jejich společné práci dodává: „S Robertem si dobře rozumíme. Ví, čeho chce dosáhnout jako choreograf, a já mu poskytl některá fakta ze života Freddieho a kapely Queen, aby je mohl do inscenace zapracovat. Myslím si, že v olomouckém souboru jsou úžasní tanečníci, velmi talentovaní.“ Freestone poukazuje i na odlišné chování Mercuryho na koncertech a v soukromí: „Byl tu Freddie, gigant na pódiu, který dokázal držet celý svět na dlani, a pak Freddie, který nedokázal vejít sám do místnosti, kde byli cizí lidé. V soukromí byl Freddie tichý, plachý člověk.“

9. 5. 2016 recenze

Queen (Lukáš Cenek). Foto: Jan Procházka.

Autor Sylva Tománková

Návrat k osvědčenému titulu

Režisér a choreograf Balogh se k britské hudební legendě vrací po osmi letech od uvedení úspěšného titulu The Beatles & Queen a ke svému novému baletu uvádí, že „hlavním impulzem byl obrovský zájem publika o tuto inscenaci u nás i v zahraničí“. A protože v souboru má sólistu Ivo Jambora, znalce a fanouška kapely, chtěl využít jeho potenciál. Tím nejmarkantnějším rozdílem oproti předchozí verzi je nová dramaturgická koncepce celého baletu s názvem Queen – The show must go on, v němž se Balogh snaží „o dodání větší autenticity hlavním postavám“.

Bohužel dramaturgická linka celého baletu není zcela zřetelná, jasný je začátek jako zrození a konec v podobě smrti, ale mezi těmito dvěma zřetelnými body se vyjímá jen pár duetů – to, že byl Freddie závislý na drogách a ve vztazích byl i homosexuálně orientovaný.

Děj se odvíjí od počátečního tria matky a otce a Freddieho, přes jeho narození a dětský pláč, dospívání ke zrodu kapely. Z kluka v kožené bundě se vyloupne Freddie s jeho známými oblečky, následuje sólo s mikrofonem, barevnými světly a pohyby ve stylu rock’n’rollu; pro dokreslení atmosféry se objeví i motorka. Kapela se zpěvákem začíná být dominantní a záhy se promění v mužský taneční kvartet; přichází první žena-múza, pak muž tmavé barvy pleti jako další láska – naznačení různorodosti vztahů a počátek promiskuity, od které ho prozatím zachrání kapela. Freddie tančí v typické žluté bundě, fanynky šílí a po jedné písni vynesou zpěváka na pódium. Poté Freddie přechází od jedné ženy ke druhé, až skončí u muže.

Hlavně převleky a maskování

Druhá polovina večera začíná hromadným rapovo-breakovým číslem spojeným s moderním tancem, s battle ženské i mužské taneční dvojice. Následuje kvartet mužů převlečených za ženy s lehce erotickými prvky. Převleky a maskování interpretů olomoucké publikum oceňuje. Freddie se nakonec vysvléká z dámských šatů, tančí s další múzou a skončí s dávkou heroinu. V závěru se zjeví bílé mužské labutě jako andělé, které odkazují kostýmy na slavnou choreografii Labutího jezera od Matthewa Bournea, tančenou muži.

Varhanní hudba spojená s operní árií doprovází Smrt ve velké večerní róbě na špičkách. Zadní projekce snímá to, co se odehrává na scéně, a tak dochází k zdvojení efektu. Nemocniční lůžko a černošský tanečník jako zdravotní sestra v černobílém kostýmu tančí duet s umírajícím za doprovodu písně There’s no time for us. Později se objeví ženská bílá labuť. Freddie je posílá oba pryč a umírá, ale nechce zůstat v nemocnici, uniká a přichází jeho závěrečné sólo jako krále s písní The show must go on a poslední duet.

Chybí vnitřní soudržnost

Ivo Jambor jako představitel Freddieho Mercuryho velmi dobře nastudoval gesta a pohyby zpěváka, ale to je to hlavní, co drží celý příběh pohromadě. Koncept totiž nemá vnitřní soudržnost; je bez zjevné dramaturgické linky a jde tu více méně o sled písní skupiny Queen, které jsou doplněny buď Freddieho múzami, milenkami, či milenci a náznakem užívání drog. Až z programu divák zjistí, jaký děj se za písničkami skrývá. Příběhu nepomáhá ani choreografie, která by potřebovala i více moderního tance.

Použité baletní prvky neodpovídají charakteru a dynamice hudby a současně je znát, že tanečníci se cítí lépe v klasickém baletním repertoáru. Baloghův pohybový slovník se spíše podobá směsi neoklasiky, rock’n’rollu a towenovskému jazzu, nežli by se více přiblížil k současnému tanci a přesvědčivému tanečnímu výrazu.

Je sice vidět nadšení jak tanečníků, tak i diváků, kteří již některé části znají z předchozí kratší verze, ale od profesionálního divadla by se mělo očekávat více.

Jen hity nestačí

Dlouholetým nadšeným fanouškem skupiny Queen je Ivo Jambor, který se znovu vrací do role Freddieho Mercuryho: „Je to pro mě splněný sen a vrchol mé taneční kariéry. A samozřejmě ohromná čest. Už jenom přiblížit se ke způsobu jeho vystupování a napodobit určité pohyby obnášelo hodiny sledovat videozáznamy.“ Alternuje s Lukášem Cenkem, pro něhož je to podle jeho slov poprvé, kdy ztělesňuje někoho, kdo skutečně žil.

Na scéně se znovu odvíjí příběh legendární rockové skupiny a jejího ikonického frontmana Freddieho Mercuryho. „Sleduji jeho život v hudebním světě od založení skupiny Queen až po vznik superstar ovládající masy. Současně však v jeho osobě vidím člověka, který je v hloubi duše osamělý. Člověka, který nemůže najít svou životní lásku. Toto hledání se pak u něj projevilo jeho promiskuitním chováním, které ho dovedlo i k jeho předčasnému odchodu,“ popsal Balogh svou inscenaci, v níž používá více než dvacet skladeb kapely včetně hitů Bohemian Rhapsody, I Want to Break Free, We Will Rock You nebo We Are the Champions. Ty však samy o sobě k přesvědčivosti nového baletu nestačí.

Psáno z premiéry 15. dubna 2016 v Moravském divadle Olomouc.

Queen – The show must go on Příběh o Freddiem Mercurym – rockové legendě

Libreto: Peter Freestone a Robert Balogh
Choreografie a režie: Robert Balogh
Dramaturgie: Tomáš Lehotský
Scéna: Jan Dušek
Light design: Bohuslav Kraus
Kostýmy: Oldřich Vojta
Asistentky choreografie: Dana Krajevskaja a Jelena Iliina