Cyklus večerů s názvem Nová generace, který dává mladým tvůrcům příležitost představit svá díla, pokračuje i v sezóně 2009 / 2010. První představení letošního podzimu se konalo 29. září jako obvykle v divadle Disk. Diváci, kterých bohužel nebylo mnoho, zhlédli tři díla a choreografickou práci dvou autorek.
Soňa Kupcová studuje třetím rokem obor choreografie na HAMU. Její Trio pro P.S.A. na hudbu S. Reicha a M. Richtera zahájilo úterní taneční večer. Na začátku autorka nechala hledět diváky do krasohledu (měnící se obrazy byly promítány na plátno), zatímco interpretky (Lenka Reihserová, Slávka Gajerová, Anna Jirmanová) ležely na zemi a až následně se začaly pohybovat nejprve v přízemních polohách. Souvislost mezi kaleidoskopem a následnou choreografií si můžeme domýšlet. Lze konstatovat, že dílo působilo kaleidoskopicky pestře, a to nejen díky barevným kostýmům. Ve struktuře choreografie se střídaly pohyby unisono všech tří tanečnic se sólovými party či byl použit kontrast dynamiky pohybu jednotlivých interpretek. Na rozdíl od plynule se měnících barevných střípků krasohledu však Triu pro P.S.A. tato kontinuita trochu chyběla. Přechody mezi jednotlivými částmi působily spíše jako čekání na další tanec než jako zastavení s určitým záměrem. Škoda, že tak ubraly dílu na celkovém napětí.
Členka baletu Národního divadla Hana Turečková „zpovídala“ dva páry v narativním díle s názvem Zpovědi beze slov s doprovodem smyčcových kvartet Philipa Glasse. Nejvýraznějším znakem choreografie byly malé modré míčky, které zaplnily scénu ještě před příchodem tanečníků. Hana Turečková příliš neexperimentovala s možnostmi pohybu spojeného s použitím předmětu. Míčky se v choreografii zdály být spíše symbolem určitého principu, který hýbal celým příběhem. Když opuštěná hlavní hrdinka v podání Kláry Jelínkové odmítala Tomáše Rychetského, odmítala tak navléci na krk velké modré „korále“. V díle nechyběl moment překvapení. To když se vzpoura ženy obrátila proti ní a Klára Jelínková byla doslova zbombardována míčky, což mohlo evokovat nátlak konvencí přijímaných ostatními.K barvitosti srozumitelně vyprávěného příběhu přispělo obsazení tanečníků Národního divadla. Jemná Michaela Wenzelová a mladý Tomáš Červinka představovali pár, který působil i díky pohrávání si s míčky až lehce naivním dojmem. Výrazná Klára Jelínková a Tomáš Rychetský (v paměti utkví sólo velmi nápadně založené na jeho osobitých pohybových kvalitách) kontrastně tančili emotivně vypjatější role.
Poslední choreografie večera (Ne)snesitelná posedlost stejně jako ta předchozí spojovala tanec s určitým dalším výrazným prvkem. Na rozdíl od Zpovědí beze slov zde nešlo o předměty, ale o originální kostýmy. Dlouhé bílé sukně s obručí však nenesly tolik význam, jako zde byly spíše výtvarnými elementy. Jednoduché tvary působily vskutku elegantně a autorka Soňa Kupcová je dokázala nápaditě využívat. Od pasáží založených na čistě estetickém účinku přecházela k asociacím, které kostým vyvolával (například když byly tanečnice Slávka Gajerová, Vendula Reinbergrová a Lenka Reihserová „uvězněny“ ve zvednutých sukních a mohly tak připomínat velké pohybující se květy). I reakce diváků potvrdila, že (Ne)snesitelná posedlost byla z uvedených choreografií Soni Kupcové tou nápaditější.
Zářijový večer Nová generace byl příjemným a nenáročným zážitkem. Jestli je tato charakteristika jen ku prospěchu nebo jestli by na sebe měla nová generace upozornit progresivněji, ukáže čas a další zařazení choreografek do uměleckého dění.
Psáno z představení 29. září 2009 v divadle Disk.
Členka baletu Národního divadla Hana Turečková „zpovídala“ dva páry v narativním díle s názvem Zpovědi beze slov s doprovodem smyčcových kvartet Philipa Glasse. Nejvýraznějším znakem choreografie byly malé modré míčky, které zaplnily scénu ještě před příchodem tanečníků. Hana Turečková příliš neexperimentovala s možnostmi pohybu spojeného s použitím předmětu. Míčky se v choreografii zdály být spíše symbolem určitého principu, který hýbal celým příběhem. Když opuštěná hlavní hrdinka v podání Kláry Jelínkové odmítala Tomáše Rychetského, odmítala tak navléci na krk velké modré „korále“. V díle nechyběl moment překvapení. To když se vzpoura ženy obrátila proti ní a Klára Jelínková byla doslova zbombardována míčky, což mohlo evokovat nátlak konvencí přijímaných ostatními.K barvitosti srozumitelně vyprávěného příběhu přispělo obsazení tanečníků Národního divadla. Jemná Michaela Wenzelová a mladý Tomáš Červinka představovali pár, který působil i díky pohrávání si s míčky až lehce naivním dojmem. Výrazná Klára Jelínková a Tomáš Rychetský (v paměti utkví sólo velmi nápadně založené na jeho osobitých pohybových kvalitách) kontrastně tančili emotivně vypjatější role.
Poslední choreografie večera (Ne)snesitelná posedlost stejně jako ta předchozí spojovala tanec s určitým dalším výrazným prvkem. Na rozdíl od Zpovědí beze slov zde nešlo o předměty, ale o originální kostýmy. Dlouhé bílé sukně s obručí však nenesly tolik význam, jako zde byly spíše výtvarnými elementy. Jednoduché tvary působily vskutku elegantně a autorka Soňa Kupcová je dokázala nápaditě využívat. Od pasáží založených na čistě estetickém účinku přecházela k asociacím, které kostým vyvolával (například když byly tanečnice Slávka Gajerová, Vendula Reinbergrová a Lenka Reihserová „uvězněny“ ve zvednutých sukních a mohly tak připomínat velké pohybující se květy). I reakce diváků potvrdila, že (Ne)snesitelná posedlost byla z uvedených choreografií Soni Kupcové tou nápaditější.
Zářijový večer Nová generace byl příjemným a nenáročným zážitkem. Jestli je tato charakteristika jen ku prospěchu nebo jestli by na sebe měla nová generace upozornit progresivněji, ukáže čas a další zařazení choreografek do uměleckého dění.
Psáno z představení 29. září 2009 v divadle Disk.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace