Projdi se Krajinou slz

Krajinou slz. Foto: Michal Hančovský.

Autor Markéta Faustová

Nad jevištěm visí kruh tvořený LED trubicí. V každé části inscenace je zabarven do jiné barvy. Jako by nad všemi visela svatozář, dokonalý kruh, který nemá ani konec, ani začátek a jeho jedinou jistotou je nekonečné opakování a zacyklení uvnitř sebe sama. Všechna díla pak propojují postavy, které jako duchové na scéně postávají a objevují se i v kusech, do nichž nepatří. Jsou jako stromy, které samy nepozorovány poslouchají v tichém mlhavém podvečeru lesa příběhy tohoto slzavého údolí. Pokud se k nim přidáš, možná nebudeš uchvácen, ale budeš odcházet s pocitem, že jsi byl na chvíli součástí živého organismu…

Sólová choreografie Tvarem ke štěstí od Barbory Nechanické je spíše divadelní nonverbální karikaturou a zároveň žalobou umělé krásy. Na nemocničním lehátku se rodí postava. Třesy a záškuby těla přechází do uvolnění a pádu. Ve spodním prádle a s igelitovým pytlíkem na hlavě nakonec vstane žena–monstrum s vycpaným zadkem i podprsenkou a začne klopýtat na podpatcích. Nepřirozenost chirurgických zásahů do lidského těla je tu hyperbolizována až v loutkové neforemnosti postavy.

Když si na obličej přes pytlík maluje pusu rtěnkou, stane se z její tváře děsivá maska. S kabelkou v ruce se předvádí na pomyslném mole botoxových královen, dokonale spokojená sama se sebou. Nebýt ve svém těle doma je problém. Vyřešit to však vrstvami umělohmotné fasády není tou správnou cestou ke štěstí.

Za choreografií Láska na první posed stojí Fanny Barrouquére, kterou známe jako úžasnou tanečnici právě z produkcí Lenky Vagnerové. Její duet s Patrikem Čermákem připomene nostalgii francouzského cirkusu a možná i starých filmů. Fanny je v roli roztomilé, užvaněné Francouzky s baretem na hlavě excelentní. Dokonale využívá svého pantomimického talentu. Jako správná žena–diblík doráží na svého milého. Prostřednictvím krátkých skečů monitorujeme průběh jejich vztahu, který jako by byl scénářem většiny dvojic.

Od letmého seznámení přes první polibky až ke vzájemnému neposlouchání, odcizení a míjení. Velmi pohybově povedený je moment, kdy tanečnice mluví a mluví, muž se pod návalem jejích slov sesouvá pod stůl. Silou vůle se snaží navrátit do původní polohy, ale neznámá síla ho zas a znovu rozkládá, až ho oddálí úplně.

Paradoxně se jejich výstupy točí kolem svatební slavobrány, která stojí na jevišti jako pomník podobně smutných konců. Oba performeři se pohybují velmi tekutě. Jejich partneřina je uvolněná, části těl na sebe reagují a roztáčí pohyb obou, jako by byli jedno. Poetické zastavení o láskách na první pohled nese závoj nostalgie i smutku, se kterým se leckdo může ztotožnit.

Monika Částková připravila velmi subtilní dílo Krajinou slz. Otevírá ho obrazem, který donutí naše oči zvědavě těkat, rozlišovat a hledat. Ve světle červeném a žlutém světle se po jevišti cosi sune – vlasy, nohy, hrouda materiálu. Po chvíli se situace objasní. Je to „hadrovník“, postava stvořená z hadrů, kusů oblečení, zapomenutých, ušpiněných, starých, mých, tvých a jejích. A když se začnou hadry rozmotávat, objeví se žena.

Kusy triček a mikin spletených uzly do sebe jsou snad naše vzpomínky. „Tady, tady jsem,“ šeptá sugestivně tichý hlas, „Tady, tady.“ Rozplétání starých příběhů vždycky doprovází vtíravé nezapomenutelné myšlenky na kohosi, stejně tak jako hlasy ze záhrobí. Škoda jen, že toto téma choreografka ještě víc nerozpracovala a zůstala u slibného nápadu. V pozici tanečnice však může do díla vnést dívčí lehkost. Ve svém pohybu nezapře kořeny ze studia na konzervatoři Duncan Centre. Možná totiž někdy stačí tančit v souladu s přírodou bez přílišné ambice vytvořit originální choreografické vazby.

Michal Heriban vytvořil pro sebe a Andreu Opavskou dílo Kauza oni, jež je parafrází na politické projevy a podivné manažerské dovednosti, které však nemají nic společného s obyčejnou lidskostí. V sakách a košilích rozjedou pantomimický duet, někdy kánon, ve kterém oba svým hereckým výrazem hypnotizují. Andrea Opavská je znovu na jevišti mrazivá a ostrá jako nůž. Když ji na jevišti vidím, říkám si, že bych ji nechtěla potkat večer. A to je ve skutečnosti docela jemná bytost.

Divoké potřásání rukou, šílené výrazy opojení při momentech úspěchu, křečkování poukazující na chorobné hromadění majetku některých vysoce postavených, choreografie gest rukou při manipulativních projevech, utahování kravat a ty správné postoje těla, které nakonec stejně nastartují konkurenční boj mezi oběma „hráči vysoké hry“. To vše zpodobňují performeři v až komické hyperbole, skoro jako by byli animované postavičky, které se také v jedné ze scén mohou ze vší té pýchy nafouknout k prasknutí, jako by byly z gumy, a pak také doufejme rychle splasknout. Doufejme, protože v těchto dnech není příjemné, ale o to víc potřebné, vidět jako pod lupou obraz těch, kteří řídí náš svět.

Psáno z premiéry 23. září 2020, divadlo Komedie.

Krajinou slz
Choreografie: Barbora Nechanická (Tvarem ke štěstí), Fanny Barrouquére, Patrik Čermák (Láska na první posed), Monika Částková (Krajinou slz), Michal Heriban (Kauza oni)
Dramaturgie a mentoring: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie a kostýmy: Michal Heriban
Light design: Michal Kříž
Grafický design: Michal Heriban
Foto: Petr Kiška
Zvuk: Andrej Jurkovič
Produkce: Petr Kiška
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Koprodukce: Městská divadla pražská
Premiéra: 23. 9. 2020