Příběhy Afriky vyprávěné černošskými tanečníky

Příběhy Afriky. Foto: Jef Rabillon.

Ženská energie

V Sinais Particulares obnažuje choreografka problémy dospívání dívek pod tlakem všech omezení v tradiční africké rodině. Aniž by v pubertálním věku byly dostatečně informovány o tom, co se děje s jejich tělem a vývojem orgánů, měly by se dívky co nejdříve vdát a mít děti. Mai Juli Machado vzpomíná na vlastní zkušenosti z dětství. Ve svém sólovém výstupu docela srozumitelně líčí svůj příběh. Za motto si zvolila: „Žádná dívka nechce být obětí. Ani zranitelná. Tak bojuje.“

Vzadu na černé scéně visí ženské šaty s širokou sukní a ozdobené malinkými zrcátky odrážejícími světlo. Dívka vyběhne zpoza zavěšených šatů jen v prádle a divoce utíká po kruhu, zřejmě ji něco nebo někdo vystrašil. Hudba hřmí v rychlém repetitivním tempu za zvuku smyčců, a stupňuje tak rozrušení nebo snad nebezpečí. Plna emocí posléze vnímá své mladičké tělo, jako by nevěděla, co se s ní děje. Mai Juli Machado dlouho leží na zemi a naslouchá vlastnímu vzrušení nebo si jen představuje, co se stane, jestli se bude muset vdát.

Skutečně si začne oblékat těžké svatební šaty a jakýsi závoj, který však není bílý, ale tmavý. I v pohybu naznačuje změnu z dívky v ženu. V rukou má červené růže, okvětní lístky začne trhat a polykat. Možná že symbolizuje nějaký rituál se skrytými významy. Dívka tančí v blyštivých šatech, ale není spokojená ani šťastná. Začíná dlouze dupat a až zuřivě tleská dlaněmi. Rozhodně se nechce podvolit stavu, kterému je předurčena. Nakonec se z šatů vysvleče a mizí. Je to přání, nebo realita? Mai Juli Machado, tanečnice i choreografka zároveň, zvládá docela obstojně svůj nelehký úkol, i když by některé scény mohly být více vypointovány. I herecký projev by potřeboval více zralosti. Rozhodně vnesla na jeviště krásnou energii.

Vnímání sebe sama pohledem muže a ženy

Mezinárodně uznávaný Amala Dianor žije a pracuje ve Francii, kde také studoval tanec a tančil v dílech známých choreografů, např. Emanuela Gata, Régise Obadii, Abou Lagraay nebo Françoise a Dominique Dupuy. V roce 2012 založil vlastní taneční soubor a v tvorbě využívá své znalosti z tance hip hop a současného tance i afro contemporary – jeho africké kořeny se rozhodně nezapřou. Často a pravidelně vyučuje na několika školách i v tanečních centrech nejen ve Francii. I během festivalu v Praze vedl dvouhodinový workshop pro studenty a tanečníky.

Oceňovaný sólový tanec Man Rec vytvořil pro sebe v roce 2014 a předvedl jej s úspěchem na mnoha hostováních a festivalech a určitě tím na sebe strhl pozornost. V původním jazyce (wolofštině, nigersko-konžském jazyce rozšířeném v Senegalu) Man Rec znamená „jen já“. Jasně tedy naznačuje, že se týká zkoumání osobnosti z různých úhlů pohledu. Amala Dianor se tedy snaží o sobě a svém vnitřním „já“ divákům mnohé odhalit. Taneční sdělení je na výborné technické úrovni, performer silné životní zážitky sděluje přirozeně a autenticky, soustředí se na existenciální téma, boj o přežití, chvílemi střídá nadhled a lehký humor. Vyzařuje z něj kouzlo osobnosti, které strhává všechny diváky.

V pohybu používá různé skluzy, převaly, náročné otáčení na kolenou, zapojuje rotace v překročení na místě. Působivá je i práce dlouhých paží. Umí dobře propojovat zmíněné pohybové techniky. Využívá celý prostor s černými šálami a horizontem a černým baletizolem, který je nasvícený nejčastěji z kontra světelné rampy, střídavě v různé intenzitě. Hudební doprovod se nese v duchu elektrosoulu skladatele Awira Léona, s kterým Dianor dlouhodobě spolupracuje.

V roce 2018 se Dianor seznámil s mladou francouzskou tanečnicí Nangaline Gomis (ta je rovněž senegalského původu, ale narodila se už ve Francii) a později pro ni vytvořil repliku svého slavného sóla a nazval ji Wo-Man. Jde tedy zcela o ženský princip, o jakési pokračování Man Rec s využitím odlišného napětí i jiné perspektivy bytí, vitality a myšlení. Určitá podobnost v koncepci a struktuře choreografie je znatelná, ale jednotlivé pohybové vazby i krokové variace jsou rozdílné. I hudba Awira Léona se liší. Ženské sólo je rovněž poutavé a sdělení sympatické tanečnice se zdá i více evropské.

Psáno z představení 15. června 2024, divadlo PONEC. 

Příběhy Afriky

Sinais Particulares
Koncept, choreografie: Mai Juli Machado
Účinkující: Mai Juli Machado
Světelný design: Amosse Mahoche
Hudba: Ezio Bosso, Cucina Povera
Zvuk: Amosse Mahoche
Kostýmy: Sara Machado, Mai Juli Machado
Premiéra: 22. 9. 2022, Maputo

Man Rec
Choreografie: Amala Dianor
Hudba: Awir Léon
Světla: Samson Milcent
Premiéra: 14. 7. 2014, Avignon – La Belle Seine St-Denis

Wo-Man
Choreografie: Amala Dianor
Hudba: Awir Léon
Účinkující: Nangaline Gomis
Světla: Agathe Geffroy
Zvuk: Ugo Raimbault
Kostýmy: Laurence Chalou
Premiéra: 15. 10. 2021, Quinconces – L’Espal, Scène nationale Le Mans