Prezidementi – Absurdní politické bestiarium

Divadelní soubor Spitfire Company na velké scéně pražského divadla Jatka78 uvedl svou původní hru Prezidementi a nechal tak po dlouhých týdnech karantény diváky nahlédnout do „kuchyně“. Od jídelního stolu či dřezu, nebo z koupelny herci Lucie Trmíková a Saša Rašilov dabovali maskované performery alias lidské typy a společenské role a komentovali, co se děje okolo diskutabilního odsunu asijského jelena do domoviny. Autorská inscenace režiséra Petra Boháče čerpala z principu zpravodajských relací a obsahové prázdnoty politických promluv. Terčem jeho satiry se však stala nejen současná česká politická scéna, ale i ta kulturní a občansky angažovaná, možná i on sám.

12. 6. 2020 recenze

Prezidementi. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Hana Strejčková

Scénografický rámec absurdního dramatu tvořily dva ostrůvky připomínající běžnou součást bytové jednotky – vybavený kuchyňský kout a toaletu. Meziprostor pak patřil bizarnímu světu sestaveného z podivných jmen (ve stylu Narcismír Prospěchář Kravounek, Radoslav Všeználek ad.) a zvláštních kreatur, jenž by mohl vzdáleně připomínat zrcadlové bludiště, které optickými klamy (zde maskami a výrazně stylizovanými kostýmy) deformuje své předobrazy. Tvůrci vybudovali svět iluzí, jakousi továrnu na fikci postavenou na odposleších neodbytně obklopující reality, na lžích či smyšlenkách, manipulativních slovních klišé nebo rádoby odborných projevech představitelů veřejné sféry. Boháčovo jazykové mistrovství vrstvilo vtipné, sarkastické i trapné bláboly jako patra svatebního dortu, jen ty pomyslné třešničky by patřily zejména hereckému duetu Trmíková–Rašilov, obzvlášť ve chvílích (nejspíš zdánlivé) improvizace v ironicky civilních tónech. Jejich hlasová, dokonce i pěvecká interpretace byla bravurní. Oni dva, jednak svým hlasem vdechovali život maskám, z druhého pohledu si pak na jevišti odžívali všední banality jednoho rána u televizních přenosů.

Leporelo výstupů, vztahujících se k napjatě očekávánému prezidementova podpisu deklarace za odsun asijského jelena do domoviny, asociovalo nespočet reminiscencí včetně Orwellovy Farmy zvířat nebo televizních pořadů devadesátých let Gumáci či Hlavouni. „Splavnost“ chvílemi nekonečného textu se dařilo oživovat nejen vokálními schopnostmi herců, ale i „nesplývajícími“ maskami, dokud se tzv. neokoukaly. Zdánlivě nesourodá vizualita charakterů dokázala, abych se jako divák rychle orientovala mezi jednotlivými postavami. Zároveň však tento princip naznačil i své meze možností, neboť maska se (logicky) držela svého pohybového schématu a brzy rozpoznaný, jakkoli kvalitní a propracovaný, fyzický rukopis pak vzhledem k délce výstupu osciloval na škále od „wow“ po nudu. Fyziognomicky odlišní performeři v celoobličejových/celotělových maskách hráli větší počet postav, často každou polovinou svého těla (zepředu, zezadu) i dvě najednou. K projevu umně využívali statická gesta i sekvence posunků, atypické směry chůze, nepohodlné postoje, hráli si s rytmem a nutkáním, postavy neskrývaly tiky a pohybové návyky, zlozvyky… Návrhu a výroby masek ujala sochařka Paulina Skavová spolu s kostýmní návrhářkou Petrou Vlachynskou.

Masky ve svém historickém kontextu často zprostředkovávaly svět démonů, jejich podoba byla obvykle lidská i zvířecí. Napříč kulturami, v mýtech a pohádkách se vyskytovala přirovnání lidských vlastností ke zvířecím a opačně. Maska vždycky měla velkou moc stupňovat negativní stránky, těží z anonymity a tím vzbuzuje nejistotu, i když se nevylučuje, že vyvolává smích, odpor, strach nebo trapnost. Autor inscenace jako by se inspiroval démony naší přítomnosti, ať už za maskou vidíme, nebo si představujeme jednotlivce (např. státníka) či skupinu (aktivistickou, politickou apod.). Maska zde může dále odkazovat k figuře – loutce, dále k roli, jež pro politickou hru nasazuje masku, další roli. Groteskní scénická montáž Prezidementi předhazuje falešné vizáže, jimiž symbolizuje neuchopitelnost, anebo vyprahlost osobnosti pod ní. Pod rouškou nadsázky ale směle střílí i do vlastních řad.

Atraktivní název a myšlenka, nosné téma, výtečná práce s jazykem, výsostná vizualita, kvalitní tým nonverbálních performerů, brilantní výkon Trmíkové a Rašilova, avšak i přes mnohost scén a odskoků (včetně historických) jako by něco chybělo, jako by to na Spitfire Company a Petra Boháče bylo ještě málo.

Psáno z premiéry dne 5. června 2020, Jatka78.

Prezidementi
Dramatizace a režie: Petr Boháč
Performeři: Saša Rašilov, Lucie Trmíková, Michaela Hradecká, Eva Stará, Karolína Křížková, Simona Rozložníková / Michaela Stará
Hudba a sound-design: Martin Tvrdý
Scénografie: Petr Boháč a Lucia Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská
Masky: Paulina Skavová, Petra Vlachynská
Light design: Jiří Šmirk
Výroba scény: Jan Rohan
Produkce: Spitfire Company
Koprodukce: UFFO Trutnov, Jatka78
Za podpory: hl. město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond ČR
Premiéra: 5. 6. 2020