Představení pro společnost v panice aneb Aurora's Redlines

Aurora's Redlines. Foto: Günter Krämmer.

Osobnost českého moderního výrazového tance, choreograf a tanečník Karel Vaněk, dlouhodobě působící v Bonnu, se znovu vrátil do Prahy. V době zahájení festivalu Malá inventura, kde se v programu objevilo i jeho pro Prahu loni vytvořené představení Nostalgiáda, uvedl 21. února 2019 v Divadle Archa se svým souborem Tanzwerke Vaněk Preusssvou inscenaci z roku 2017 Aurora's Redlines.

Ještě nic zdánlivě nezačalo a už je cítit napětí. Jako by prolog jevištního dění spustilo už otevření dveří do divadelního sálu. Červené světlo v kombinaci s rozléhající se poplašnou zvukovou vibrací naplnilo celý prostor a ani v polohlasném diváckém šumu nenechalo nikoho na pochybách: něco se děje. Metaforicky se uvnitř odrážel venkovní, trochu panický a chaotický svět, kde jsme nuceni vstřebávat množství různých informací bez objasněného kontextu. Zároveň však vytvořená atmosféra působila téměř očistně a připravené jeviště nabízelo cestu k možnosti způsobu orientace v onom vnějším chaotickém dění nespočitatelných vjemů a sdělení. 
Ve znamení nervózního klidu (jako by vše, co tepe a pulsuje, samo sebe bagatelizovalo a zároveň zdůrazňovalo) se neslo i následné taneční dění. Krok po kroku, pohyb po pohybu, sekvence po sekvenci, směr ze směru. Poplašné zprávy se šíří, kumulují, ale zároveň se samy do sebe cyklí. Ovšem stačí jen změnit úhel pohledu, přepnout světlo, narovnat se a jejich původní význam je pryč, podstata se mění. A přepínání vždy funguje tam i zpět bez rozdílu. 

Karel Vaněk jako choreograf v této inscenaci využil ke ztvárnění dramaturgického konceptu Guido Preusse přímo ukázkově skutečně čistou taneční abstrakci. Tam, kde by se dala očekávat výrazově laděná divadelní akce, nefigurovala žádná ani symbolická dějovost. Nahradil ji čistý pohybový obraz, jehož provedení se tancem zhmotnilo do jedinečnosti tří mužských těl (Guido Preuss, Karel Vaněk a Tobias Weikamp). Choreografie procházela plynule prostorem po horizontálních drahách. Tělová vertikála, která určovala konkrétnost kontaktu mezi končetinami, trupem a zemí, přidávala živočišnou pulsující fyzičnost (ovšem do skutečného vertikálního postoje se těla tanečníků dostala jen výjimečně). Vznikající pohybové sekvence se rozvíjely i různě opakovaly v téměř neměnné dynamice. Vše bylo podkresleno něžnou zvukovou vlnou, v níž se mísily tóny čisté hudební melodičnosti s industriálním aranžmá rytmických zvuků, které nedovolovaly žádnou odchylku od stanoveného meditativního tempa celého představení.
Jako by někdo milionkrát zvětšil detail uvnitř nespecifikovaného energetického kanálu. Magické červené světlo light designu rýsovalo siluety téměř nahých mužských těl a vzbuzovalo nostalgické vzpomínky na dobu, kdy se snímky analogicky zachycené na kinofilm zvětšovaly z negativů v temné komoře. I když často zatoužíme po klidu a po jakési informační nudě minulosti, dochází nám, že vrátit zpět ji nelze, ovšem připomenout si to občas jako konfrontaci minulosti a současnosti také neškodí. 

Choreograf a tanečník Karel Vaněk je úžasným příkladem toho, že tanec nezajímají hranice ani ty politické, ani ty časové nebo fyzické. A je i živoucím důkazem faktu, že se český současný tanec v naší zemi nezačal od nuly formovat až s příchodem nového tisíciletí, jak se občas tu a tam s oblibou zjednodušuje. Prvotní akcelerace českého moderního tance se děly v paralelním vývoji s okolním světem už před rokem 1989 ovšem v šepotavé existenční mlze českého kulturního povědomí. Z té vystoupili hned na začátku 90. let 20. století výrazní taneční umělci (jako byli například právě Karel Vaněk a jeho partnerka Eva Černá působící jako Černá–Vaněk Dance), kteří se už dál neomezovali na nejistotu tuzemské existence a vydali se vstříc zahraniční kariéře. Karel Vaněk se v současnosti sám (Eva Černá zemřela po těžké nemoci v roce 2008) nepravidelně vrací domů hostovat. 

Tento nestor českého moderního výrazového tancednes představuje svou tvorbou i tanečním projevem a estetickým vkusem konkrétní výsledek vývoje propojení středoevropské taneční moderny a světového „postmoderního“ tanečního experimentu druhé poloviny 20. stol. 

V paměti některých (především těch v tehdejším českém tanečním dění silně zainteresovaných) se ona uplynulá doba tohoto vývoje scvrkla na úzkou osobní rovinu, v níž jako zásadní středobod figurují existencionální okolnosti a s nimi možná trochu zdánlivě nesouvisející akcentace ideového přesvědčení. Z jejich pohledových interpretací se může zdát, že z toho všeho zbyl jen ten trochu komunitní střet v žabomyších bojích: klasika proti moderně, moderna proti novodobému výrazovému tanci (především českému duncanismu), nezávislosti proti komerci, tradici proti inovacím, starého proti novému. 
A přitom pro jiné, sledující to vše „jakoby“ z jiného břehu či paralelní cesty vůči české taneční scéně, se jedná spíš o již překonanou etapu nového „porevolučního“ českého tanečního startu. Ovšem pro většinu (víceméně asi tu generačně mladší a 20. stoletím nezatíženou taneční veřejnost) je to vše už jen velká neznámá.
Dobré rovnice však mají platnost pořád a zde ono X i Y pořád rezonuje. Když se dosadí aktuální hodnoty, mohou vzniknout vibrace, kterým není na škodu naslouchat.

Psáno z české premiéry 21. února 2019, Divadlo Archa.

Aurora's Redlines
Choreografie: Karel Vaněk & Ensemble
Tančí: Guido Preuss, Karel Vaněk a Tobias Weikamp
Režie: Karel Vaněk
Koncept, dramaturgie: Guido Preuss
Premiéra: červen 2017