Při příchodu do sálu se již na scéně do rytmu rozehřívali Radim Vizváry s Irenou Kristekovou, protagonisté celé show. Z jeviště bylo mezi diváky vyvedeno molo a v zadním plánu mixovala hudbu DJ Bára Kodymová, která spolu s režisérkou Jindřiškou Křivánkovou doprovázela hlavní interprety podporováním jejich energie – rytmickým pohybem za pultem. Po obdržení signálu, že jsou už všichni diváci uvnitř sálu, přešli protagonisté z rozehřívání do akce: přecházení a pózování na molu. Pomalejší rytmika a zastavování rezonovaly s intenzivním vnímáním přítomnosti performerů – vyjadřovaly jejich sebejistotu v tělesných pozicích i v šatech, které nosí. A na kostýmech (vycházejících z výše zmíněných bálů) bylo vidět, že nebyly kontroverzní jen v osmdesátkách, ale že mohou vyvolat emoce ještě dnes. Třpytky skoro na každé části oblečení, výrazná barevná škála, extrémně vysoké podpatky a vyzývavé střihy, vše s příměsí travesti a transgender tematiky během asi deseti změn převleků. Takovou scénografií se v Čechách může pochlubit jen málokterá pohybová inscenace (pokud ovšem nejde přímo o travesti show, za což autor těchto řádek Prague is Burning nepovažuje).
Pokud by šlo jen o zmíněné kostýmy a obměny prvků z tance vogue, nelišilo by se představení od alternativní taneční soutěže. Dramaturgie Prague is Burning v sobě však měla další podstatné elementy. Gesta a figury performerů obsahovaly stále větší dramatický náboj. V nadmíru sexuálních anebo artistních pohybech se postupně ukazovala kritika našich hodnot, která ale nebyla populistická (nemyslím, že by se v sále našlo moc lidí, kteří by estetiku performance považovali za dekadentní či úpadkovou, jak by se asi stalo o něco dále na východ), nýbrž šlo o kritiku povrchnosti našeho vnímání. Právě protože představení pracovalo s velmi jednoduchými prostředky, jakými byly přítomnost performerů a nekomplikované (seč výkonnostně velmi náročné) taneční kreace, mohli autoři inscenace více reflektovat nitro člověka: naše již zmíněné hodnoty a vnímání. Můžeme se zaměřit na tělo a užít si je i v tanci nebo sexu, žádný z těchto aktů však nemusí být formalizovaný a zbavený svého smyslu, jak je někdy prezentovali Vizváry s Kristekovou. Soustředěním se jen na výkon a na perfektní vnější podobu věci totiž můžeme přijít o to důležité: aby nás tyto akce duševně naplňovaly.
Podstatnou částí dramaturgie byla také identita. Oproti očividnějšímu případu mužské transformace, kdy stačí ženské šaty a podpatky, byla tato otázka z pohledu ženy reflektována v krásném čísle, kdy si Kristeková nalepila vousy a zpívala smutnou píseň. Při tom se jí pokazil mikrofon a vousy neustále padaly, takže vážnost tématu se narušila (nebo podpořila?) notnou dávkou komiky. Situace i představení působily o to silněji, že performeři celou dobu takřka bez přestání tančili, a jejich téměř hodinový výkon byl co do fyzické výdrže úctyhodný.
Téma identity a vůbec místo performance na současné české scéně nemohly být otevřeny lépe. Prague is Burning může být pro mnohé šokující, ale krásné je zejména v tom, jak jednoduchými prostředky umožňuje každému nahlédnout sebe sama.
Psáno z premiéry 21. listopadu 2015 v Paláci Akropolis, Praha.
Prague is Burning
Koncept a režie: Jindřiška Křivánková
Supervize a pohybová spolupráce: Anke Gerber a Oliver Pollak
Scénografie a kostýmní výtvarnice: Petra Vlachynská
Light design: Karel Šimek
DJ: Bára Kodymová
Produkce: Jakub Urban
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace