Pozorovat prázdný prostor v tekutosti divadelního času

Pozorovat prázdný prostor v tekutosti divadelního času

Autor Hana Strejčková

Kniha pootevírá dveře do míst, jež jsou na počátku vzniku inscenačního nebo uměleckého díla zpravidla jakoby prázdná, obrazně a často i fakticky – čili připravena k naplnění základní neviditelnou komoditou, jakou je čas (a invence) všech zúčastněných. Autorka s citlivostí ke zkoumané oblasti píše o způsobech nahlížení na onu tápavou etapu chaotické neurčitosti, z níž postupně může vzejít téma, struktura, obsah, forma, performance a inscenace nebo jiná kreativní existence v součinnosti místa, času, osob (a objektů)…

Popisuje ono umělecky rozpochybované bytí, jehož nejistota se nezřídka láme ve sdíleném intuitivním bodu zlomu. Cílí na podnětné detaily okolností, které skrze zakoušené nebo nahodile vzniknuvší situace spějí ve vznik živého a přítomnost rozdmýchávajícího díla. Přesvědčivé uchopení procesuality, přehledné fázování textu se zřetelnou oporou v nezahlcující metodologii, hluboký zájem o téma, to jsou na první pohled hodnotné pilíře publikace.

Čtivá lehkost

Recenze knihy Karoliny Plickové ale vůbec není o vyslovení hodnotícího stanoviska, je více zveřejněným setkáním s tímto textem. Její práce totiž recenzi nepotřebuje, je úctyhodná, v daný moment komplexní, autentická výběrem svých ohnisek zájmu, zvolenou formou, vytčeným a udrženým rukopisem. Publikace není monologem, není němá, je výmluvná a dialogická. Věcně, a zároveň se čtivou lehkostí reflektuje kreativní proces, jenž nezačíná četbou a interpretací dramatického textu, ale vědomou prázdnotou, jež v prostoru a čase (a díky časové investici) ústí v „cosi“. S odkazem na praxi Tima Etchellse Plicková píše: „Zpochybňovat všechno, co se zdálo nezviklatelné, a nabízet překvapivé možnosti, jak o současném divadle uvažovat a jak je tvořit.“ (Plicková 2023, s. 22)

Pozorovat prázdný prostor je tedy ve své podstatě obhajobou ne „ničeho“, ale času a prostoru, v němž se nakumuloval kreativní potenciál, pochybnosti a zájem, aby vzniklo „něco“. Autorka připouští ono „nic“ jako startovní čáru týmové cesty (viz víceznačnost nultého bodu v samostatné kapitole 3.2 a Nedokončeném katalogu), zahrnujíc v celek všechny tvůrce včetně performerů (a jejich čas…).

Tři případové inscenace

Publikace nespadá do kategorie manuálů „jak na to“, nekolíkuje sebranými a vypozorovanými poznatky zaručenou trasu, a není ani výhradně dokumentem. Z pozice erudované teoretičky a také tvůrkyně Plicková rozvíjí a kontextualizuje myšlené, zabývá se specifiky inscenačních komponentů a vyzdvihuje zásadní pojmy vztahující se k divadelní zkoušce, a zároveň nezahlcuje terminologií a citacemi se zarputilostí pejorativně vykreslené představy konzervativního vědce. Pokud již s novotvary či ne zcela běžnými výrazy pracuje, dokáže jejich význam ozřejmit ne svrchovaně, ale s oporou o relevantní odborné zdroje a své porozumění demonstruje také na vlastních příkladech s bohatým uplatněním nápaditých metafor.

To mj. dokazuje i svým velkoryse skicovaným Nedokončeným katalogem na závěr knihy, kde pojmový aparát nerámuje do definic, větvícím se heslářem naopak vybízí čtenáře k jeho další reflexi. Určité odlehčení dopřává i v přívěšcích za každou kapitolou, kde nabízí prostor k vlastnímu experimentování. Motivuje například k pozorování, formulování otázek, velmi rafinovaně a mile tak vybízí k ukotvování načteného ve vlastních myšlenkových strukturách a současně k sebezkušenostnímu ověřování napsaného. Dále důsledně a z přiměřené vzdálenosti zachycuje stopy jednotlivých fází zrodu tří rozdílných projektů režisérů Jiřího Havelky, Jiřího Adámka Austerlitze a režisérky Petry Tejnorové. Je intelektuální svědkyní efemérního mihotání tvorby, v níž je připuštěno, zprvu jakoby i vyžadováno, netušit, nevědět, ztratit se. Tři případové inscenace zahrnuty ve 4. kapitole jsou těžištěm, středobodem publikace.

Sonda do divadelních útrob

Autorka na prvních stranách své knihy, jejíž osovou kostru tvoří pět hlavních kapitol, sděluje, že inspirací k mnohovrstevnatému výkladu jí byl přiznaně subjektivní přístup „na základě autoetnografického výzkumu“. Jak badatelka napovídá, z hlediska již zmíněné formy je publikace mapou. I svým grafickým zpracováním připomíná precizní „patchwork“ teritorií konkrétních realizačních projektů se zařazením mnoha s nimi souvisejících paralel. Je plastickou kompozicí o současném alternativním divadle s povolenými nástupy z různých myšlenkových a doslovných stran. Dovoluje také obousměrné transfery mezi jednotlivými kapitolami, doslova návraty a přeskoky iniciované čtenářským bodem zlomu, v němž nastal okamžik prolnutí s napsaným a již prožitým. Bylo zajímavé si při rekapitulaci pročítaného média uvědomit četnost nelineárních posunů zpět, ale i vpřed, odboček k rešerším a kolikrát jsem se zastavila a vstřebávala lékárnicky odvažovaná slova smíchaná a zapojená do vyšších celků. 

Obdobnou fascinaci tvůrčím ohledáváním „ničeho“, které z vnímavého pozorování vyzrává v záchytné a podpůrné kroky vedoucí k živému scénickému tvaru, jsem z tuzemských titulů zaznamenala například již u Zmrazit čerstvé ovoce (Útržky úvah o divadelní zkoušce) Jiřího Havelky v roce 2012. Stejně jako aktuální studie i jeho pohled, přesněji osobní sonda do divadelních útrob, vzešla z disertačního výzkumného projektu, v jehož ohnisku stála divadelní zkouška čili proces v autorském alternativním neinterpretačním divadle.  

Pozorovat prázdný prostor
Autorka: Karolina Plicková
Rukopis recenzovala: Mgr. Eliška Kubartová, Ph.D.
Předmluva: Tim Etchells

ISBN 978-80-7331-626-6, vydala Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU, Praha 2022, 1. vydání