Poutníci bloudící temnou myslí

Poutníci. Foto: Nikita Bastlová.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Osobně oceňuji představení kombinující více uměleckých disciplín. Současnému tanci prospívají snahy o nová pojetí a přístupy. Tím je i práce Anny Benhákové uváděná jako magisterská z oboru choreografie na HAMU. Obecně lze Poutníky (součást cyklu Extended Play) označit za vcelku zdařilý pokus o prolínání hudby, zpěvu a tance. Scénický koncept složený ze dvou partů v sobě ale také ukrývá jisté nedostatky, které možná nemusí připadat divákovi natolik podstatné, ačkoli detaily jsou právě tím, co může výsledek celého umělcova snažení pozvednout, nebo naopak pokazit. V tomto případě naštěstí ony nedotažené detaily představení nezničily, jisté rezervy jsou však znát.

„Jak se dostáváš z toho nejtemnějšího místa ve své hlavě?“ zní ústřední motiv celovečerní inscenace, který také nechávám doznívat ve své hlavě, když přicházím do Divadla X10. Po pár minutách se setmí, zůstávají pouze světla namířená na dva performery. Anna Benháková zpívá české a anglické písně za doprovodu kytary či kláves Václava Chalupského. Atmosféra skutečně připomíná temnotu naší mysli, jíž nás zvukovým prostřednictvím oba účinkující provázejí. První část inscenace hudebně naplňuje uspokojivý zážitek, nicméně umělci nemají přeceňovat své schopnosti v jiných uměleckých oblastech, v nichž nevynikají. V tomto případě by bylo dobré si nechat pomoci a poradit od zkušenějšího textaře.

Předpokládám, že pro posluchače, který má co do činění s básnickými texty nebo alespoň náznak citu pro poezii, jsou verše v českých písních prezentované během koncertu velmi krkolomné, nerytmické a v nějakých případech jde o rýmy začátečnicky naivní (například maličká/ulička, tmy/my, řeky/věky). Hlasově ani hudebně nemám performerům co vytknout, šlo o libozvučné skladby, avšak součástí dobré písně je i kvalitní text. Na těch je, dle mého názoru, potřeba ještě zapracovat, pokud se Benháková chce věnovat mimo choreografii a zpěvu i textařině.

Další, co nepatrně narušilo můj dojem z představení, bylo nenápadité oblečení hudebníka (neformální černá mikina a kalhoty). Pokud zpěvačka na sobě kostým má, nerozumím tomu, proč hudebník ne, i on je přece součástí představení. Druhou drobnou vadu vidím v poněkud chaotickém ukončení této části inscenace. Poté, co Benháková dozpívá, odchází skrz auditorium do spodního patra divadla, kde se následně odehrává druhá část. Nastává zmatená situace, kdy diváci nevědí, jestli ji následovat, anebo zůstat na místě a vyčkat. Ano, může to být záměr, při němž si i publikum vyzkouší „marné nacházení cesty ven“, jak se píše v programu. Jenže tento moment působí spíše jako chyba v organizaci.

Taneční část se čtyřmi performerkami nabízí myšlenkovou síť zobrazenou silonovými vlákny, v níž se ztrácíme, jako se ztrácí úzkostlivý člověk ve své mysli. Stav odloučenosti vyjádřený pomocí pohybů, výkřiků a grimas naprosto vystihuje zoufalství, jakým je takový jedinec vystaven. Vlákna, z nichž se performerky soukají a táhnou je za sebou, připomínají pavučinu, do které jsou lapeny. Taneční představení je slibným choreografickým počinem, účinkující na sebe dokážou reagovat tak, že celý proces vypadá jako zcela spontánní akt.

Koncert a tanec se v Poutnících vzájemně doplňují, obě části jsou podobně časově rozložené a nevzniká dojem neúnosné délky. Anna Benháková má nepochybně co nabídnout, nápad o úzkostném a depresivním stavu člověka dokázala choreograficky vystihnout a obohatit taneční vystoupení také o hudební složku.

Psáno z premiéry dne 15. května 2022, Divadlo X10, Praha.

Poutníci
Režie/choreografie: Anna Benháková
Interpretace: Iveta Krmelová, Petra Houšková, Natálie Matysková, Tereza Svobodová
Hudba: Václav Chalupský
Zpěv a texty písní: Anna Benháková
Světelný design: Lukáš Horký
Produkce: Adéla Garabíková
Kostýmy a scénografie: Marjetka Kürner Kalous
Grafika: Anna Benháková
Pedagogické vedení: Bohumíra Eliášová
Koprodukce: Divadlo X10