Potmehúd – Slovenský temperament

Celkový inscenační minimalismus je velmi příjemný. Na jevišti není skoro nic, kromě válendy a několika židlí, na kterých jsou při příchodu diváků do sálu usazeni tanečníci zabraní do pozorování šramotu v sále a lehké konverzace mezi sebou. Kostýmy jsou jednoduché s rafinovaným zdobením. Všichni jsou oblečeni v bílém, jen jednotlivé doplňky (drobné výšivky na košilích a sukních, folklorní motivy na stužkách, které mají někteří uvázány kolem zápěstí či kotníku) odkazují k obyčejům, ale zbavily se „zaprášenosti“. Tradici se zde podařilo nejen ukázat jako muzejní artefakt, ale oživit ji a rozvíjet.

 

O hudební doprovod se stará Tomáš Vtípil. Díky nahrávání zvuků, které postupně spojuje, poskytuje velkou oporu tanečníkům, je schopný přesně vystihnout náladu na jevišti a podpořit ji jak hrou na housle, tak i vytvořenými zvuky nebo zpěvem.

 

Začátek představení se nese ve velmi odlehčeném, laškovném duchu. Tanečníci si předávají impulz k pohybu naznačeným gestem. Jeden tančí, přijde k někomu dalšímu a předá mu svou „taneční energii“. Tento princip hry se opakuje, předávané pobídky k tanci se zrychlují. Diváci se příjemně naladí na tempo, které se zvyšuje a postupně se ustálí v jednu energetickou vlnu. Tanečníci se rozdělí na menší skupiny, končí ve dvojicích. Z laškovné nálady přechází do těžkého, hlasitého, temného, drásavého tance. Vypjatá atmosféra, která je vyšponována k prasknutí, se uvolní, a další vlna tak odeznívá. Interpreti přestanou tančit a všichni si posedají kolem dřevěného stolu. A začne se, bohužel, mluvit.

 

Inscenace se utápí v proudu slov, která místo, aby navodila další příval energie a jen utvrdila předchozí taneční výpověď, se stávají zbytečnou překážkou a zvláštním koncem předtím tak dynamického představení. Jako by bylo třeba nejen tancem naznačit, ale všechno vyslovit. Pohádají se mezi sebou, kdo je více slavný, na usmířenou se zjeví lahev slivovice, kterou začnou nabízet divákům. Některé z nich si v závěrečném obrazu pozvou na jeviště a zatančí si s nimi.

 

Tento razantní přechod od tanečního vyjádření po chatrné pokusy o dialog mi není zcela jasný. V první části inscenace se podařilo vybudovat atmosféru, z hravého a dynamického tance se bez škobrtnutí přesunout do vážných rovin, aby se pak všechno shodilo a popřelo v „ukecané“ druhé části, kdy mluvený projev tanečníků nepřesvědčil a nadšení z představení vyprchalo.

 

Psáno z představení 23. února 2017, Studio Alta.

 

Potmehúd
Choreografie: Csaba Molnár
Tvorba: Lucia Kašiarová, Soňa Ferienčíková, Zdenka Brungot Svíteková, Martin Talaga a Lukáš Homola
Hudba: Tomáš Vtípil
Kostýmy: NOVADIVA, Michala Homolová a Daniel Golík
Premiéra: 20. října 2016