Popelka nevšední a poetická

Aya Okumura a Matěj Šust. Foto: Serghei Gherciu.

V České republice máme v inscenování Prokofjevovy Popelky bohatou tradici. Ostatně Machovova premiéra zkraje roku 1948 byla prvním uvedením díla mimo Sovětský svaz. Velké oblibě se těší i dnes. Před necelým rokem ji nastudoval brněnský balet v choreografii Markéty Pimek Habalové (recenze zde), na začátku tohoto roku přišel s originální verzí v Českých Budějovicích Petr Zuska (recenze zde).

Dramaturgie Národního divadla často sahá po titulech ze světového baletního archivu a ve své volbě se občas míjí se zkušeností a očekáváními současného publika. V případě Maillotovy Popelky, která měla světovou premiéru v roce 1999 v Opéra de Monte-Carlo, tomu ale tak není. Stále má co říct díky nezvyklému výkladu i vynalézavé choreografii především ve spontánních a obsahem naplněných duetech.

V Maillotově Popelce nenajdeme u nás obvyklé kouzelné oříšky; k nalezení vyvolené nevede ani symbolický střevíček. Zato choreograf důsledně pracuje s motivacemi hlavních postav, které mají kořeny v dětství a citových rodinných vazbách. Zaměřuje se nejen na rodící se vztah Popelky a prince, ale v druhém, nebo spíše stejně důležitém plánu rozvíjí dilemata Popelčina otce, který po úmrtí milované manželky podléhá svodům vilné druhé ženy. 

S Popelčinou pravou maminkou se setkáváme v samém úvodu, ale i poté dceru provází životem jako symbolická víla, ochránkyně a vzpomínka. Takto ji uchovává v mysli též Popelčin otec, který v krásně poetickém, emočně silném závěru baletu odvrhne macechu oddávaje se vzpomínce na svou někdejší ženu. Závěrečný nekonečný polibek Popelky a prince je odrazem stejného motivu v úvodu, kdy se otec líbá se svou ženou. Upřímný cit vtělený do tohoto symbolu přetrvává v další generaci…

Namísto ikonického střevíčku se v této verzi pracuje s nohou či nožkou jako poznávacím znamením. Baletní střevíc většiny tanečnic je zde v protikladu k bosé, zlatými třpytkami pokryté noze Popelky. Noha či chodidlo odkazuje ke společenské vrstvě, může definovat vztah podřízenosti apod. Princovo pátrání po té pravé nožce má chvílemi humorný, ale i jemně erotický (pro současné vyznavače korektnosti možná až hraničně sexistický) nádech. K nohám prince se lísají čtyři jeho přátelé, později své nohy nabízejí jako alternativu k té Popelčině. Nožky a ideální proporce pod sukní jsou to, co poněkud marnivého prince zajímá, když si vybírá svou nastávající.

Maillotova Popelka plyne kolísavým tempem. Zejména v první polovině by pomohlo pár škrtů. Nadbytečné a „vousatě“ rádobyvtipné je divadlo na divadle, kdy šestice mužů předvádí klasický pohádkový příběh o Popelce jako příměr k tomu, co se odehrává ve skutečnosti. Neuškodilo by ani proškrtání výstupů všude přítomných organizátorů zábavy. Ale pak jsou tu naopak místa velmi poetická, milá, vtipná – dialogy Popelky s vílou, respektive maminkou, vášní prodchnuté duety Popelky a prince, scény otce vzpomínajícího na zesnulou ženu, výstupy charakterizující nekonvenčního prince jako suveréna, který na slavnostní bál „vstoupí“, když po zadku sjede ze schodů jako po skluzavce.

Po delší době bylo vidět, jak se technicky výborně připravení tanečníci Národního divadla potkali se zajímavě vystavěnými rolemi, na nichž mohou herecky pracovat a růst. Beze zbytku to platí o Matěji Šustovi, princi netuctovém, sebevědomém i poťouchlém, který přes mírnou ztřeštěnost neztrácí přirozenou autoritu. Ideální charakterový profil, v němž Šust díky civilnějšímu pojetí vyhlíží velmi přirozeně. V duetech si výborně rozumí s Ayou Okumurou, nedávnou posilou pražského souboru. Z jejich souhry je cítit vzájemné napojení. Okumura je zkušená, technicky jistá balerína. Její Popelka není žádný otloukánek, ale energická dívka schopná se vzepřít svému osudu. Alternující Alina Nanu je pojetím křehčí; její herecké probarvení role má více jemných odstínů. Jakub Rašek, který tančil prince ve druhém obsazení, si ve spontánnosti nezadá se suverenitou Matěje Šusta. 

Pozornost na sebe strhává jak Romina Contreras svým hřejivě empatickým pojetím víly, respektive maminky, tak více šibalská Ayaka Fujii. Macechu si užívají Evgeniya Victory Gonzalez a hlavně v prvním obsazení groteskně úsečná Nikola Márová. Vedle těchto kontrastně profilovaných žen působí Danilo Lo Monaco v roli otce trochu nevýrazně. Naopak Patrik Holeček dokáže v postavě otce postihnout větší hloubku a pravdivě tlumočit jeho citová pohnutí – zaslepující vášeň i poznání skutečných hodnot a upřímné lásky.

Pochvalu si zaslouží hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka. Orchestr pod jeho vedením hrál bez větších chyb, s citlivostí k barevnosti Prokofjevovy nesnadné kompozice. Jak ukázala předchozí prokofjevovská premiéra Romea a Julie, není kvalitní hudební nastudování v Národním divadle standardem.

S Popelkou Jeana-Christopha Maillota se vrací na repertoár Baletu Národního divadla titul, který pořád promlouvá originálním pojetím a sílou některých poetických obrazů. Po delší době byl zase z výkonu baletního ansámblu Národního divadla cítit život a jeho sólisté se ukázali jako výrazné osobnosti.

Psáno z obnovené premiéry 23. března a reprízy 26. března 2023.

Popelka
Choreografie: Jean-Christophe Maillot
Hudba: Sergej Prokofjev
Scéna: Ernest Pignon-Ernest
Kostýmy: Jérôme Kaplan
Světelný design: Dominique Drillot
Nastudování: Bernice Coppieters, George Oliveira, Bruno Roque
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Premiéra: 3. 4. 1999, Opéra de Monte-Carlo