Popelka – Do Ostravy na empírovou Popelku

Popelka. Foto: Martin Popelář.

Proslavená inscenace Popelky od sira Fredericka Ashtona, dodnes uváděná anglickým Královským baletem a zaznamenaná na DVD, měla svou londýnskou premiéru 23. prosince 1948. Na rozdíl od původní Prokofjevovy koncepce ruských baletních souborů a pražské inscenace v Národním divadle, Ashtonova verze baletu je zkrácena o Princovu cestu po exotických zemích, v nichž hledá svou vyvolenou podle ztraceného střevíčku.

Osobní výpověď Paula Chalmera

Kanadský choreograf Paul Chalmer, autor ostravské Popelky, se inspiroval úpravou Fredericka Ashtona a vytvořil vlastní koncepci optického vyjádření Prokofjevovy hudby.

Představení nejen roztančil, ale také herecky rozehrál. Chalmerův choreografický rukopis baletní neoklasiky nezapře mnohaleté působení u Johna Cranka ve Stuttgartu, v Les Ballets de Monte-Carlo a poté v řadě renomovaných baletních souborů evropských scén. Jeho Popelka měla loni premiéru ve Velkém divadle v Poznani a do Ostravy přichází jako osvědčený repertoárový titul zkušeného baletního profesionála, který umí postavit inscenaci na interpretačních předpokladech baletního souboru a úspornými vyjadřovacími prostředky dosáhnout maximum účinu.

Scénografie a kostýmy Anny Kontekové zasazují příběh o Popelce do výtvarného stylu empíru. Barevná úspornost a splývavé linie dámských kostýmů soustředí pozornost na jednání hlavních aktérů, na rozmařilost a sebestřednost prostoduchého světa Macechy a jejích dcer. Na plese tančí dámy v bílém a pánové v černém, šedá a poté bílá je také Popelka, která se de facto nikterak neliší od účastnic plesu, a přesto Prince zcela zaujme. Bílá je i Dobrá víla, doprovázená vybledlými Vílami ročních období. V inscenaci dominují Zlé sestry barvitou odlišností i tvarem svých kostýmů a výraznou charakteristikou postav.

Na souznění scénických akcí s hudbou má zásluhu orchestr opery NDM a dirigent Jakub Klecker, jehož pojetí rozkrývá zvukovou plastičnost Prokofjevovy partitury a koresponduje s choreografickými strukturami.

„Dějovost Popelky by mohla svádět k pantomimickému vyjádření,“ napsal do programu své Popelky Saša Machov v roce 1948. „Tomu však odporuje Prokofjevova hudba, jež přímo nutí k tanečnímu ‚vyhrání‘ rolí. A to i tehdy, když předepsané klasické variace určují volbu taneční techniky. Neboť Popelka je ‚klasický balet‘ z úmyslu i záměru Prokofjevova. Naplnit tuto formu životem a pravdivostí, dát postavám přesvědčivost a výrazné hudbě výrazný pohybový doplněk bylo úkolem choreografovým. Úkolem o to nesnadnějším, že Prokofjevova hudba daleko překročila stará schémata při respektu ke klasickým formám, jimž dává novou náplň. Tím vším vznáší se na nositele tanečních rolí nový, nezvyklý požadavek: dát starému, osvojenému jazyku nový přízvuk a výraz.“

Od baletní manýry k tanečnímu výrazu

Dát smysl neoklasickému tvarosloví Paula Chalmera je úkolem tanečních interpretů. Charakteristika postavy Popelky se zdá bezproblémová. Má být skromná, pracovitá a vnitřně bohatá. Chiara Lo Piparo ji tančí s technickou jistotou a přesvědčivou vnitřní motivací. Její tanec lahodí oku, ovšem v hereckém dotvoření role má ještě skryté rezervy, zejména svou pracovitost neprojevuje příliš přesvědčivě. Princ v provedení Sergia Méndeze Romera svým zjevem a suverénním tanečním výkonem nikoho nenechává na pochybách, že právě on je tím vyvoleným Princem, který Popelce přináší svěží závan citu a nadějí do nové životní etapy.

Kamenem interpretačního úrazu bývají Zlé sestry a jejich matka, krutá Popelčina Macecha. Tvarosloví baletní klasiky je od své podstaty „krásné“ a negativní lidské vlastnosti vyjadřuje konvenční hereckou manýrou. Paul Chalmer definoval „zlo“ obou sester nepřiměřeností jejich zjevu – jedna je údajně tlustá (stále jí) a jedna moc hubená (stále se fintí). Díky taneční erudici a komediálním vlohám Markéty Pospíšilové (Dcera Macechy tlustá) a Barbory Šulcové (Dcera Macechy tenká) se záporné postavy stávají směšnými protagonistkami příběhu. Rozehrávají komiku svých hloupých vlastností, spolu se neustále hašteří a Popelku tlučou, stejně tak činí jejich matka (Petra Kováčová). V tanečním protikladu „dobra“ a „zla“ se poněkud vytrácí výchovný smysl pohádkového konfliktu, v němž Popelčiny útrapy vyplývají hlavně z lenosti a omezenosti duchovně a emocionálně vyprázdněné rodiny.

Poznámka na závěr

Je nesporné, že Národní divadlo moravskoslezské přineslo představení, které uspokojí široké spektrum diváků a vloží další kamínek do mozaiky Prokofjevovy baletní tradice, kterou na ostravské scéně založil šéf baletu Emerich Gabzdyl. Ten se jako choreograf zasloužil o první zahraniční uvedení Prokofjevova baletu Kamenný kvítek (1958), první televizní zpracování Prokofjevova baletu Šut pod názvem Blázen, který sedm bláznů předčil (1967) a první ostravskou premiéru Popelky (1971). Jenže v době Emericha Gabzdyla měl ostravský balet padesát členů, v současnosti má jeho šéfka Lenka Dřímalová k dispozici jen osmadvacetičlenný soubor. V tomto malém počtu je téměř nemožné studovat inscenaci v alternativním obsazení, anebo uvádět velký klasický titul s odpovídajícím počtem interpretů.

V Popelce vypomáhají studenti Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě, členové baletního studia NDM a externisté. Již pro druhou premiéru 25. dubna 2015 se pro úraz jednoho z tanečníků musela inscenace narychlo přestudovat pro snížený počet interpretů. Balet Národního divadla moravskoslezského je ve srovnání s baletem Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně skromnou popelkou. Naději na existenční změnu mu může přinést pouze zvýšení počtu tanečníků na počet odpovídající jeho postavení v umělecké hierarchii divadel „zemí Koruny české“.

Psáno z premiéry 23. dubna 2015, Divadlo Antonína Dvořáka, NDM Ostrava.

Popelka
Choreografie (podle pohádky Charlese Perraulta): Paul Chalmer
Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Scéna a kostýmy: Anna Konteková