The Forsythe Company. Foto: Dominik Mentzos.
Festival Dance Transit má umělcům umožnit prezentovat jejich práci na nových scénách a zároveň prohlubuje spolupráci mezi divadly v Praze, Drážďanech a Lipsku. Za tím nepochybně stojí i praktická stránka. V českém prostředí se z finančních důvodů pravidelně nesetkáváme s produkcí známých zahraničních souborů; nicméně kousek za hranicemi, v drážďanském divadle Hellerau nebo lipském Lofft, vystupují soubory světového renomé a cesta za nimi se časově mnoho neliší od cesty po hlavním městě v dopravní špičce.
Jak taková myšlenka vznikla, popsala iniciátorka festivalu Carmen Mehnert z divadla v Hellerau: „Jsme součást organizace Theatron, ve které spolupracuje mnoho skupin, divadel i festivalů. Hlavním cílem výzkumu tohoto uskupení je publikum a jeho vývoj. Před dvěma lety jsme se s Ondřejem (Ondřej Hrab, ředitel pražského Divadla Archa, pozn. aut.) setkali v Praze a řekli jsme si: ‚Proč prostě nezačneme? Než abychom složitě přesouvali jednotlivé skupiny, proč nepřesuneme naše diváky? To je něco, co můžeme velmi snadno zorganizovat…‘ A chtěli jsme začít opravdu co nejdříve, a tak první projekt odstartoval tři měsíce poté. Je to jenom o tom, nemluvit a zorganizovat to.“
Autobus jako platforma pro výměnu myšlenek
Jako každý jiný zájezd, tak i tento divadelní byl provozován pomocí autobusové linky. Známé scénky s podšálky z české komedie Účastníci zájezdu se sice nekonaly, ale ukázalo se, že autobus byl vhodně zvolenou platformou pro výměnu myšlenek i názorů. Hojně se navazovaly nové kontakty a celou cestu provázely živé diskuse spolucestujících; ve vzduchu byla cítit neobyčejná euforie z očekávaného zážitku. Autobus měl namířeno právě do drážďanského divadla Hellerau.
Jedinečnost tohoto prostoru proslaveného zejména školou rytmické gymnastiky Émila Jaques-Dalcrozeho umocňoval nepochybně i fakt, že na programu byla inscenace Yes We Can’t světoznámého choreografa Williama Forsytha. Po jeho desetileté spolupráci s drážďanským divadlem totiž dochází k jejímu přerušení; soubor Williama Forsytha se stěhuje do Ameriky, odkud tvůrce pochází, byť je jeho kariéra úzce spjata s evropským kontextem. Inscenace Yes We Can’t tak měla být rozloučením a poděkováním drážďanské domovské scéně. Výjimečnost tohoto uvedení umocnilo i zcela vyprodané divadlo.
Autobus dorazil do svého cíle necelé dvě hodiny před představením. Diváci tak měli možnost prohlédnout si přilehlé prostory, kde právě probíhala interaktivní výstava tchajwanských umělců SCHIZOPHRENIA TAIWAN 2.0, občerstvit se v příjemné divadelní kavárně nebo zakoupit různé taneční publikace povětšinou v německém, ale i anglickém jazyce.
Zženštělí tanečníci a nesmrtelná Penélope
Inscenace Yes We Can’t je založena především na osobnostech tanečníků, kteří prokázali nejen vysokou kvalitu svého tanečního, ale i hereckého umění. Forsythe si v tomto díle bere na paškál klasická divadelní klišé a následně je rozvíjí do monumentálních rozměrů, kdy už i použití slova klišé by nebylo dostatečně výmluvné. Na jevišti se tak objevuje mladý tanečník menšího vzrůstu tančící technicky náročné klasické variace, jež se postupně proměňují v různé moderní styly jako například twerk s akrobatickými prvky. Vrcholem tohoto výstupu byl twerking – vrtění hýžděmi – ve stoji na hlavě. Forsythe záměrně poukazuje na mužské tanečníky klasického baletu a jejich často nepřirozenou feminizaci. Kdybychom se totiž podívali blíže na stylizované pohyby mužského tanečníka, nemohli bychom ani zdaleka říci, že se jedná o maskulinní vyjadřování. V jiné scéně se obrací ke kauze, která taktéž prorůstá celým divadelním světem: na jeviště se k mikrofonu postaví žena s černou parukou a představí se divákům jako známá herečka Penélope Cruz. Žena neustále opakuje stejné věty jako zaseknutá smyčka. Vedle ní stojí o poznání mladší muž, který se imaginární zbraní snaží Penélope zabít; ona však ustavičně pokračuje ve svém monologu bez jakékoliv újmy. Mladý muž bere větší a větší zbraně a ani letadlová flotila či atomová bomba není dostatečná pro zničení cíle. Penélope stále opakuje svůj monolog a její hrdost jí nedovolí z jeviště navždy odejít. Představení bylo naplněno humornými scénami a diváci se upřímně bavili. Forsythe tak opět prokázal, že i po třiceti letech aktivní choreografické práce má stále co říci. Na konci se přišel kromě tanečníků uklonit i sám choreograf, publikem zněl velký aplaus.
Po konci představení autobus zamířil zpět do Prahy. I přes značně pokročilou noční hodinu autobusem zněly četné rozhovory – všichni cestující se vzrušeně bavili a rozebírali Forsythovo dílo. Pohyblivý festival Dance Transit je nepochybně vynikajícím nápadem a můžeme se jen těšit na jeho další vydání.
Psáno z představení 14. února 2015 v divadle Hellerau, Drážďany
Yes we can't
Choreografie: William Forsythe
Hudba: David Morrow
Světla:Ulf Naumann, Tanja Rühl,
Kostýmy: Dorothee Merg
Premiéra 16. dubna 2010 v Mercat de les Flors, Barcelona
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?