Pohádka bez fantazie
Ostravskému baletu se poslední premiéry vydařily a také jeho další volba je chvályhodná, když byl do repertoáru zařazen titul pamatující na dětského diváka – dramaturgická volba padla na Sněhurku a sedm trpaslíků. Známá pohádka bratří Grimmů byla v Ostravě již uvedena a na scénu se dostává její obnovená premiéra. Sněhurka s hudbou polského skladatele Bogdana Pawlowského se prý těší velkému zájmu a sklízí úspěchy. Po absolvování představení 12. října 2014 mě však o zmiňovaných potěchách nepřesvědčily ani chvalozpěvy v programu, ani slova jednoho z autorů o tom, jak se malý divák učí poslouchat vážnou klasickou hudbu a jak bylo nutné děj realisticky demonstrovat, aby děti pochopily všechny detaily. V duchu těchto tvrzení se totiž tvůrci vzdali divadelní fantazie, důmyslnější režijní koncepce a výsledkem je dílo plné prostoduchosti. Tu už v sobě má samotná, mírně zatuchlá, hudební předloha stará více než čtyřicet let, která místy připomíná dechovku, takže si vynucuje, aby divák tleskal, když triviální rytmy a melodie jdou trpaslíkům tak pěkně „pod nožku“. I přes tyto „chytlavé“ hudební pasáže zaslechneme leitmotivy hlavních hrdinů, které nabízí podstatně smysluplnější využití, než se jim v ostravském nastudování dostalo.
Haj hou, haj hou, trpaslíci jdou
Igor Vejsada však ve své choreografii nešetřil zjednodušením na maximální možnou míru, takže trpaslíci si hlavně bodře vykračují s motyčkami přes ramena a ve vypreparovaných variacích sboru i hlavních postav se repetuje do úmoru několik prvků klasického tance – tours chaînés, pirouettes, grands jetés, arabesques, jetés entrelacés, promenády a několik zvedaček (a to hodinu a půl, což je k nepřežití). Scénický návrh vychází z Disneyova kresleného filmu, proto nelze ani v dramaturgické linii očekávat žádné sofistikovanější pohledy na původní pramen, který není žádnou lehkomyslnou selankou. Ale i známá, vůbec první animovaná klasika od Walta Disneye má svůj půvab a kvality – ty však v Ostravě nedohledáme, ať děláme, co děláme.
Balet o třech dějstvích se snaží získat děti laciným pozlátkem, kdy v případě výtvarného návrhu se především hýří barvami – těžko se vedle sebe snesou kostýmy vyvedené v disneyovském duchu s kulisami zámku a lesa, připomínajícími kresby Adolfa Borna.
Je pochopitelné, že se tvůrci snažili roztančit, co se dá. Proto v prvním jednání tančí slunečnice, motýli, v dalším se přidávají slepice, kohouti, pavouci, havrani, netopýři, medvědi, ježci, lišky a zajíčci. V některých z těchto rolí účinkují posluchači ostravské konzervatoře, zvířátka vesele vrtí zadečky, všichni hojně provádí bourrée, postávají s rukama ohnutýma jako tlapky a nechce se věřit, že by toho nezvládli více. Tyto tanečně skoupé pasáže by se ještě daly pominout, kdyby více ponoru bylo umožněno hlavním postavám příběhu. Nic takového se však neděje. Zlá Královna má sice špičkové střevíce, ale moc si jich neužije – Lucie Skálová se snaží dostat ze své role, co se dá, ale nejvíce si může užívat postojů s výraznými pažemi; rovněž Sněhurka (Michaela Vápeníková) musí vystačit s opravdu skromným tanečním arzenálem, ještě hůře je na tom Princ (Sergio Méndez Romero) a nejbídněji Myslivec (Macbeth Konstantin Kaněra).
Přežitek není zážitek
Ve snaze po srozumitelnosti tvůrci rezignovali na vytvoření pohádkové i divadelní iluze a děj naservírovali ve značně schematických výjevech. Myslivec nesmyslně pouští dýku (vypadá to, že vlastně jen zakopl), když chce zabít Sněhurku, Zlá macecha posílá své nevlastní dceři jen otrávené jablko (v původní pohádce je toho více, ale tady je potřeba mít dostatek místa pro roztančenou havěť). Když plod dívce přinese Čarodějnice, Sněhurka si do něj nestačí ani kousnout a už se skácí na zem, načež Princ tam z ničeho nic vpadne – režie jaksi zaspala (v programu také vypadla), jen načrtává akce, které postrádají vyhrocení, napětí a mohou budit spíše trapné rozpaky.
Autoři se domnívají, že jednoduchost je způsob, jak získat dětského diváka. Ovšem ta úspora tvůrčího potenciálu je v ostravské Sněhurce příliš velká a děti se mohou i nudit. Sledovala jsem totiž, jak se mnohé mezi sebou baví a dění na scéně je moc nezajímá. Divadelní přežitek není prostě divadelní zážitek.
Psáno z představení 12. října 2014, NDM Ostrava – Divadlo Jiřího Myrona.
Sněhurka a sedm trpaslíků
Libreto: Witold Borkowski a Stanislav Piotrowski
Hudba: Bogdan Pawlowski
Choreografie: Igor Vejsada podle Witolda Borkowského
Scéna a kostýmy: Alexander Babraj
Světová premiéra: 1970, Teatr Wielkim, Lodž
Premiéra: 19. 11. 2005, Divadlo Jiřího Myrona
Obnovená premiéra: 12. 10. 2014, NDM Ostrava – Divadlo Jiřího Myrona
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu