Piece of Pleasure – Zakázané potěšení s hořkou pachutí

Piece of Pleasure. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Sedm tanečníků se za zvuku dramatické elektronické hudby začíná velice pomalu dostávat ze statických výchozích póz. V jejich tělech je v důsledku rozvážného pohybu patrné velké napětí, které neustává, ani když přidávají na tempu. Jsou zahloubaní do sebe, působí, jako by bojovali s něčím hluboko uvnitř. Postupně se dostávají i do drobných interakcí mezi sebou, které většinou působí cize a nepřátelsky.

Atmosféra v sále připomíná pocitově i estetikou večírek, který je něčím destruktivní, ale přesto vás láká na něm být. Na mysli mi vytane americký seriál Euphoria, který předkládá temná témata, jako je drogová závislost a trauma z dětství, v tak estetickém hávu, že máte chuť všechny ty oslavy prožít s hlavními hrdiny. Takové je i Piece of Pleasure, které pojednává o anatomii a povaze krize.

Krize, ať už individuální, nebo celospolečenská, je ztělesněná na scéně. Nejeví se jako primárně negativní zážitek, jak byste si možná představovali, kdybyste pracovali s prvními asociacemi. Z této mnohovrstevnatosti je patrná propracovanost konceptu Miřenky Čechové a Markéty Vacovské. Napůl plážové a napůl streetové kostýmy podporují dojem večírku, který se pod vlivem alkoholového opojení stává trochu melancholickým. Piece of guilty pleasure, chtělo by se říct.

V díle se volně prolínají části, které působí přitažlivě, a části, které působí znepokojivě – třeba když Vi Tranová vleže na boku zvedne nohu do vysokého développé, ale následně se celá roztřese. Právě Tranová, hudebnice známá z projektu Viah, asi v pětině představení odbíhá na kraj scény a dále mixuje hudbu. Zůstává však integrální součástí dění na scéně a vrací se do jejího středu, když se v písni ptá: „Why me, why now.“ Vacovská a Čechová tak znovu uplatňují princip, kdy podobně zdařile zapojily do inscenace Propojme se včera filozofku Alici Koubovou, která předčítala své úvahy, ale také byla plnohodnotnou performerkou. Tato interdisciplinarita tanečnímu umění a umění obecně sluší. Je sympatické, že se Čechová a Vacovská neuzavírají talentům z různých oborů, které tanec mohou obohatit o svou perspektivu. Toto však není jediná paralela s dílem Propojme se včera. To se totiž zabývalo tématem odolnosti a adaptace na krizi. Vacovská s Čechovou zároveň spolupracovaly s filozofkou Koubovou i na Piece of Pleasure, tentokrát jim poskytovala zpětnou vazbu. V anatomickém vykreslení krize v premiérované inscenaci je tak patrné, jak Koubová, která se tématem odolnosti dlouhodobě zabývá, o krizi přemýšlí.

„Nemá smysl se z toho nějak hystericky radovat, ale ani se před tím uzavírat a popírat, že se v krizi nacházíme. Když přistupujeme ke krizím realisticky, nevnímáme je jako něco, co nás postihlo bez vlastního přičinění nebo neprávem, ani jako něco, co musíme dostat pod kontrolu,” řekla mi Koubová v rozhovoru pro Aktuálně.cz. I Piece of Pleasure ukazuje, že popření krize je vždy jen dočasným řešením, jak v songu Tranová také komentuje: „Nemá smysl ptát se proč já a proč teď. Krize prostě přicházejí a doba se nikdy nebude jevit jako vhodná.“

Tanečníci si nasazují roušky s falešným, komicky působícím úsměvem. Díky nim nevíme, jaký je jejich skutečný výraz ve tváři, vypadají stále šťastně. Sbližují se, užívají si, ale krizí neprojdou, a tak se pro ně nic nevyřeší. Výjimkou je jeden z performerů, který si omylem nebo záměrně úsměv nasazuje opačně. Zůstává sám, v koutě, svíjí se a bojuje. Je jasné, že si prochází velmi těžkými chvílemi. Jak jej ale později uklidňuje Tranová další, tentokrát popovou písní: It won’t last forever.

Zajímavé je, jak se v prostoru, čase a různých společnostech proměňuje sémiotika předmětů, použitá rouška s falešným úsměvem je symbolem krize sama o sobě (a v českém kontextu možná i nedostatku, sounáležitosti, společenského štěpení a mnohých dalších aspektů). Dříve by přitom značila možná sterilitu nebo lékařské prostředí.

V představení byla zároveň pro tvorbu hudby i scénografie využita umělá inteligence; veřejný prostor je momentálně plný úvah o tom, zda nás tato technologie uvrhne do krize, zda bude napomáhat rozšiřování dezinformací či mnohé připraví o práci. V tomto případě bude odolnost a adaptabilita, jíž se zabývalo dílo Propojme se včera, určitě zapotřebí. Na druhou stranu existuje koncept nazývaný technologická krátkozrakost. Ten hovoří o tom, že nové technologie máme zprvu tendenci přeceňovat a poté podceňovat. Svědky tohoto procesu jsme byli v případě rozvoje sociálních sítí a internetu. A co se týče umělé inteligence, jsme zřejmě v první uvedené fázi.

Zmiňovaná popová píseň je jedním z nejzábavnějších momentů díla. Performeři působí pod duhovými světly jako postavy z barevného reklamního videoklipu, radují se, tancují, běhají se slunečníky, a píseň je fantasticky chytlavá. Po několika minutách ale hudba náhle utichne a jakoby lusknutím prstů se vytratí veškerá euforie. Ukazuje se, že i tato chvíle radosti byla jen falešnou náplastí, krizi je třeba prožít se vším všudy a neutíkat před ní. Nakonec se tedy vše vrací do každodenní šedi, je třeba se všemu postavit čelem a večírek opustit – stejně jako nakonec pomine každá krize.

Piece of Pleasure považuji za velice povedené, hutné, mnohovrstevnaté dílo. Diváka pohlcuje pohybem, zvukem, estetikou i množstvím symbolů v něm obsažených. Slušelo by se také vyzdvihnout individuální výkon Terezy Holubové, která v některých partech svou energií, výrazem i pohybovou precizností vyčnívala. Vytkla bych pouze trochu krkolomnou cestu k pointě a závěru poté, co skončila popová píseň. V této poslední zhruba desetině představení jsem měla několikrát pocit, že už by se měla zhasnout světla. Navíc douška, kdy se nakonec tváře diváků promítnou na plátno za scénou, mi přišla již nadbytečná a v posledních letech se stala oblíbeným způsobem, jak z inscenace „vybruslit“. Jedná se ale jen o drobnou vadu na kráse v jinak výborném díle.

Psáno z premiéry 22. května 202, divadlo PONEC.

Piece of Pleasure
Koncept, režie, choreografie: Miřenka Čechová, Markéta Vacovská
Spolutvůrci a performeři: Aneta Bočková, Tereza Holubová, Kateřina Jabůrková, Daniela Kolková, Andrej Lyga, Eduard Adam Orszulik, Vi Tranová
Dramaturgie: Mirko Guido
Hudba: Vi Tranová (& AI)
Scénografie: Debora Štysová (& AI)
Kostýmy: Tereza Holubová, Eduard Adam Orszulik
Zpětná vazba: Alice Koubová
Použitá hudba: Monster by Rival Consoles
Light design: Jiří Šmirk