Permeance – Aspekty vody v metafyzickém přesvědčení

Permeance. Foto: Vojtěch Brtnický.

Jméno umělkyně působící mezi Prahou a Berlínem zaštiťuje skupinu uměleckých osobností, které spolu dlouhodobě spolupracují na hledání humoru v bizarních i vážných chvílích našeho života (tolik z prezentace na sociálních sítích) a autorsky se podílejí také na vzniku zmíněného tanečního díla uvažujícího o vztahu vody a lidstva v rovině performativní show, kvantového mysticismu a intelektuální stimulace.                                                                                                          

Člověk se k vodě obrací ve všech úrovních svého bytí, je tím nejprobíranějším, a zároveň nejnevyčerpatelnějším motivem uměleckých výpovědí, přání i projevů. Voda jako element života je živlem ovládajícím kosmologickou existenci naší planety. Její vlastnosti, její schopnosti, její proměnlivost jsou aspekty, které lidstvo fascinují odnepaměti, stejně jako její nenahraditelnost, která je bezesporu paralelou k enviromentální problematice. Autorský kolektiv kolem Alici Minar v tomto duchu pojal téma vody z hlediska fyzikálních vlastností, což předurčilo název Permeance (propustnost, vodivost, hustota), a přes fyzickou úroveň obojživelné existence přešel postupně do rituální roviny mysteriózní podívané.

Expozice u jezírka se stojatou vodou v karlínském parku u Invalidovny působila stejně bizarně, jako rozpačitě. Reprodukovaný hlas vybízel za pomoci podivně vyhlížejících stvoření účastníky k zapsání osobních vzkazů vodě, audio zachycení osobních vzpomínek, které se k vodě vážou, či imaginativní transformaci jejich osobního zatížení do něčeho, co naleznou v prostoru a voda to pak bude moci spláchnout.

Trochu vtipné a trochu tajemné hádanky spolu s ambientní hudbou Etienna Haana, z různě umístěních malých repráčků nejen v mobilech přihlížejících, pak postupně přenesly všechny přítomné do performativní kolize, v níž oživlé obleky obojživelných tvorů poukázaly na to, kdo je pánem ve světě mezi vodou a zemí.
Kdo určuje tok dění ve sféře zrádných bažin, kde rusalka v tylové sukni je synonymem krásy a nevinnosti a hravá neodolatelnost blyštivých flitrů svůdných sirén vytváří z šedivosti něžných vln víry vtahující vnímání zaujatých myslí do hlubin postupující divadelní krize.

Přesto, že pohybový projev tří interpretek (Nicola Storey, Johanna Šilarová a Lenka Vořechovská) osciloval mezi průměrnou akrobatickou impulsivností a výrazově stimulovanou taneční meditací, měl určitou performativní poutavost. Tu mu dodávaly jejich hlasy, podmanivé nejen svou dvojjazyčností (představení je záměrně připraveno jako česko-anglické), ale i dramaticky formovaných projevem, hraničícím chvílemi s deklamačním afektem, evokujícím textový „quantum flapdoodle“ (terminus technicus pro kvantový blábol).

Paradoxem však je, že ve spojitosti s rituálně zaměřenou inscenační peripetií, odehrávající se v bráně zahrady Studia Alta a autory označenou jako „přechod do jiné dimenze“, to celé s odstupem času a osobním diváckým přehodnocením působí adekvátně (i vzhledem k zjištění, že mystický obřadní proces byl zřejmě funkční). Rozhodně více než inscenační katarze v podobě růžového kouře z křoví. Ale kdoví, možná to byla jen snaha o odlehčení.

Silné téma bezpochyby vyžaduje silné dramatické zpracování. Této rovnici autorský kolektiv bezesporu dostál, nicméně množství proměn znásobené počtem neznámých ve výsledném efektu znamenalo předimenzovanost inscenace jako takové. Z ní plynoucí stylová nejednotnost v kombinaci s určitým nadsazením dramaturgické ambicióznosti pak bohužel působí na laického či málo informovaného diváka výstředně, tedy „divně“, a v pochopení se mu zbytečně vzdaluje.

Odborník se naopak musí hodně a empaticky zamýšlet, aby věcem přišel na kloub a dokázal takovéto umělecké sdělení dále vnímat i interpretovat jako adekvátní cestu současného umění. A ačkoliv lze plným právem pochybovat o dlouhodobé udržitelnosti takového formátu v takové podobě, proti přínosnosti a tvůrčí osobité originalitě této inscenace nakonec nelze nic namítat.

Psáno z premiéry 5. září 2021, Studio Alta, Invalidovna.

 

Permeance

Choreografie: Alica Minar
Tanec: Nicola Storey, Johanna Šilarová, Lenka Vořechovská
Hudba: Etienne Haan
Dramaturgie: Lenka Vořechovská
Text: Katarína Bakošová, Henning Bochert
Kostýmy: Claudia Besuch
Konzultace: Erik Baláž, Jan Látal
Produkce: Alica Minar & col z.s.