Pár slov k Výročí…

Pár slov k Výročí…

Letošní taneční podzim – to je jedna diagnóza za druhou! V celé široké oblasti pohybových umění, od tance přes fyzické divadlo až po nový cirkus, autoři zkoumají to, jak moc jsme nemocní – namátkou jmenujme Family Therapy Miřenky Čechové, ADHD Rosti Nováka, Pokoj č.F44,81 Moniky Částkové... I proto je Výročí Michala Záhory v jistém smyslu průlomové. Tanec se tématům, jako je historie a politika, vyhýbá a nechává tento materiál jiným druhům umění. Na české taneční scéně se dlouho neobjevilo dílo, které by společnosti nastavilo zrcadlo a nastolilo diskusi nad její minulostí či aktuálním stavem. Obávám se ale, že takovým dílem nebude ani Záhorovo Výročí, jakkoli tuto ambici v sobě skrývá.

Mozaika obrazů inspirovaná naší minulostí je vyvedena v mnoha odstínech šedi, v interpretaci tanečního kvarteta. Genderově je to 3:1 ve prospěch žen a není jasné, jestli v tom hledat hluboký záměr, nebo to tak prostě vyšlo. Pracujme s tím, co je k dispozici: na jevišti se objevuje jeden muž, tři ženy a stožár. Kompozicí, svícením a úhledností kostýmů připomenou první momenty inscenace období první republiky, obrázky na starých bankovkách, a navodí pocit, že se v Lhotákových obrazech zhaslo. Malé, genderově nevyvážené společenství bude mít za úkol provést diváka československým albem vzpomínek. Společnou státnost Čechů a Slováků zamíchal autor i do národnostního složení interpretů, v němž Slovensko zastupuje Anna Línová.

Obecnou esenci našich dějin zaklel Záhora do zmíněného stožáru – do obtížné, poměrně těžké rekvizity, která různým použitím mění významy. Jako přísná, asi třímetrová vertikála připomíná osu, totem, všechno to, co člověka nutí vzhlédnout k nebi, k ideálům, principům, k tomu, aby se jednou za čas ujistil, že pravda určitě zvítězí. Stožár ale tvoří válec opřený o plošně malou základnu, takže je vratký a je s ním spousta práce. Celá řada choreografických pasáží je věnována laborování s tímto rozměrným předmětem, který tím, jak se s ním zachází, postupně nabývá dalších konotací – symbolizuje jednotu, svědomí, integritu a může mít co do činění i s determinací nebo osudem národa.

Vizuální jednoduchost scény a prostá elegance kostýmů vytváří dojem určitého retro stylu, retro rukopisu. To, co se nedalo u jedné z předchozích prací Michala Záhory vystát, totiž ustrnutí v tvarových a dynamických stereotypech, rozbředlá, nepříjemná „krása“ pohybu a taneční řešení, která mohla oslnit leda v polovině devadesátek, není ve Výročí natolik explicitní. Pohybové retro v tomto případě lze vzít na milost tím spíš, že Záhora nepracuje s tanečníky, kteří jsou denně na jevišti. Projev interpretů a jejich fyzická kondice, bohužel, postrádá profesionální suverenitu a excelenci a choreograf musel s těmito limity do značné míry pracovat. Až na jednu výjimku mají tanečníci společný duncanistický background a je zvláštní pozorovat, jak tento styl osifikuje.

Další aspekt, který ředí sílu choreografie, je dvojlomná cesta, kterou se choreograf vydává. Jednu polohu jsem naznačila – polohu důstojných, někdy až mírně patetických obrazů a mlžných metafor, které v sobě mají vážnost, ačkoli často není jasné, čeho se vlastně týkají. Obávám se, že příčinou toho je mísení inspirace soukromými událostmi s těmi všeobecně známými. K nejvýraznějším, a také nejčitelnějším, proto patřilo zobrazení represí po roce 1948 a vražda Milady Horákové – nemohlo jít o nic jiného. Na ramena tanečníka (Josef Bartoš) se vyhoupne tanečnice Zuzana Richterová a dává najevo svoji dominanci nad postavou ztvárněnou Michaelou Sušou. Gesta agrese té, co je „na koni“, vůči té, co je „pod ním“, završuje surové gesto vytažení za vlasy tak, že ze stresované oběti je rázem oběšenec, který se po chvíli skácí k zemi… Drama a napětí celé choreografie vibruje v hudební a zvukové stopě z dílny Carla Natoliho. Zvuk je ale občas silnější než pohyb na jevišti a nastolená nerovnováha rozkládá atmosféru obrazů. Ale uveďme šťastnější moment – variaci na melodii české hymny použitou ve chvíli, kdy se k „totemu“ tanečníci přimknou jako k záchraně, jako trosečníci ke stěžni potápějící se lodi. Jedná se o scénu složitého obsahu a dokonce i zvláštní mystiky.

Druhá poloha je zcizující a uplatněná jen tak okrajově. Není jasné, jak moc vážně ji brát. Záhora sáhl po humoru, což pro něj není typické. S ironií ztvárnil například spartakiádní absurditu: místo obligátních kuželů nechal tanečníky seskupovat v živé obrazy za použití podivných pravostranných jehlanů, které pamětníkům připomenou tankové zátarasy. V těch momentech se hraje na falešnou vážnost, ale přitom se natahuje strunka mezi publikem a aktéry, pomrkává se, s cílem diváky pobavit. Takové momenty, není jich mnoho, jsou ale z jiné hry, jiného matrixu, nějak sem nezapadají. Do této kategorie patří i závěr, kdy „neopatrnou hrou“ tanečníci stožár rozpojí na dvě části. A je po velikosti a po jednotě. Ten moment je překvapivý a mohl by být velký, kdyby jej nezamázlo finální selfie se vším tím nadělením. Jako by autor dal od všeho ruce pryč a nad vším se jen tak relativisticky pousmál.

Pod značkou Pulsaru vzniklo dílo, které asi nerozpoutá zásadní debatu o naší identitě, státnosti, charakteru, občanské kvalitě či karmě, ale za řeč určitě stojí.

Psáno z reprízy 30. října 2018 v divadle Ponec. 

Výročí
Koncept, choreografie, režie: Michal Záhora 
Tvorba, interpretace: Josef Bartoš, Anna Línová, Zuzana Richterová, Michaela Suša 
Dramaturgie: Marta Ljubková
Choreografická spolupráce: Honza Malík, Jana Vaníčková
Hudba: Carlo Natoli
Kostýmy: Zuzana Kubíčková
Scénografie: Peter Smetáček, Michal Záhora
Světelný design: Robert Štěpánek, Michal Záhora
Premiéra: 28. 10. 2018