Out of Control – Kouzlo náhody aneb Taneční polyfonie

Out of Control. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Rozálie Andělová

Zastřešené atrium kláštera Gabriel Loci je zahalené v jemném, modrozeleném oparu. Majestátní sloupoví, vzorované kachle na zemi a drobné okenní tabulky ve stropní mozaice ne náhodou navozují slavnostní atmosféru koncertní síně. V zadní části rozlehlé dvorany stojí v rohu klavír, od stropu visí zavěšené činely různých velikostí a odkudsi zaznívá táhlý tón lidského zpěvu. Po chvíli se k němu přidávají další a další, až celý prostor rezonuje obřadnou akustickou harmonií. Zpoza kamenných sloupů se postupně vynořuje sedm tanečníků jako osamělé tóny v notovém zápisu. Každý z nich postupně získává na síle, v rozdováděném organizovaném chaosu každý následuje svou vlastní linku, čeká na ten správný moment k utvoření akordu. Tu na scénu rázně vchází „dirigent“, osmý tón hudebně-taneční stupnice, který rozjívené „prvky náhody“ usměrňuje a staví tanečníky do řady. Ladění je u konce, koncert začíná.

Humorná předehra choreografie Out of Control Michaely Dzurovčínové do značné míry předjímá principy fungování i celkovou atmosféru téměř hodinového kusu. Jde tu nejen o souhru, nýbrž o radost ze hry jako takové – a hlavně o posouvání pravidel. Zkrátka řečeno, o hravost. Dokladem toho je mimo jiné i chvilkové zapojení publika hned ze začátku, kdy pomyslný dirigent (poté, co se mu tanečníci postupně opět rozutíkají), instruuje diváky k vytvoření rytmického doprovodu a nabádá je k tleskání. Obvykle se diváci spoléhají na souhru interpretů, tady se však interpreti musí spoléhat na souhru diváků. Osmičlenný orchestr pod taktovkou Dzurovčínové tak nastoluje pravidla hry, která vzápětí boří. Nikdo si není jistý, co bude dál. A právě v tom spočívá kouzlo náhody.

Rafinované experimentování s tím, jaká pravidla lze v improvizaci porušit, a přitom zachovat integritu hry, je pro zvolený hudební i choreografický koncept zcela zásadní. V tomto mají hudba i tanec mnoho společného s matematikou. Zavedení prvku náhody do hudební skladby proslavil americký skladatel John Cage. Aleatorika v hudebním slova smyslu se nejčastěji objevuje v podobě zvukových elementů, které jsou vkládány do pevně určené hudební skladby. Jsou vytvářeny ze stanovených prvků, které se mohou libovolně kombinovat. V praxi tak slyšíme opakování určitých vzorců, přesněji či volněji určených, které zaznívají současně, ale rytmicky nezávisle na sobě. Něčeho podobného jsme svědky také v Out of Control.

Dzurovčínové choreografické kompozice nápadně připomínají právě aleatorní skladbu. Každá ze scén totiž sleduje stejné schéma, které staví na vypointovaném kontrastu ticha a leckdy ohlušující přítomnosti hudební složky. Práce se specifickou akustikou klášterního atria s vysokým stropem a čtvercovým prostorem uprostřed se vyplácí. V první řadě jde o navození určitého rytmického vzorce, který se řídí potenciálem užitého hudebního nástroje. Jak tanečníci v jednotlivých pomyslných aktech ohledávají potenciál prostoru okolo sebe, přecházejí postupně od nástroje k nástroji. Kromě těch klasických, mezi něž patří již zmíněný klavír, činely, basa, rumba koule či cajóny, tu zásadní roli sehrávají například ohebné duté tyče, upravená kanadská pila či skákací míčky, které si osm interpretů přehazuje mezi sebou v matematicky vypočítaných úhlech – v jedné ze scén se míčky s až dětsky naivním zanícením strefují do činelů a cajónů i do sebe samých. 

Choreografie dále zkoumá, jak hře na daný nástroj přizpůsobit pohyby hráče samotného. Stylově se tak nelze omezit na konkrétní kroky či krokové variace, vše je podřízeno pravidlům motoriky a specifickým požadavkům každého instrumentu. Interpreti tak v menších či větších skupinách vytvářejí na kachličkové dlažbě nekonvenční audiovizuální obrazce, přičemž se sami stávají nedílnou součástí svých nástrojů, jejich fyzickým prodloužením. Když čtveřice tanečníků synchronizovaně metá činely na provázcích o zem, pokaždé s jedinečným zvukovým efektem, využívá protiváhu a rotaci. Když v jiné pasáži vzduchem pluje basa a je předávána společně se smyčcem z ruky do ruky, výška, rychlost i intenzita tónů, kterých chtějí interpreti dosáhnout, je nutí do leckdy roztodivných poloh. Když všech osm tanečníků současně hraje na statický klavír, a to ze všech stran a všemi možnými způsoby, jejich končetiny něžně objímají trup klavíru podle toho, kde potřebují pro zahrání daného zvuku být. A když je jedna z tanečnic zvedána do vzduchu v krkolomných pozicích, aniž by její prsty opustily klávesy, zdánlivé porušení zákonu o gravitaci má za následek komediální efekt. 

Chvilkový vrchol souhry hráčů s nástroji a následná extáze pramenící z čiré radosti nad povedenou akcí končí postupným rozkladem kvůli přebujelému nadšení všech přítomných. Zkrátka umění trefně napodobující realitu.

Dzurovčínové se v atypickém prostoru obdivuhodně daří vytvářet nepřetržitou iluzi nekontrolovaného hemžení, které ovšem vyžaduje mimořádnou dávku ovládání a sehrání všech interpretů. I když je synergie nedopatřením porušena, což zejména v pasážích náročných na souhru sem tam nevyhnutelně hrozí, drobné odchylky od rytmu či pohybové výstřelky se stávají nedílnou součástí celku a jsou přímo vítané. Koncept představení tak sice na nepředvídatelnosti staví, v přípravách samotných ovšem zjevně nebylo náhodě ponecháno nic. Choreografka naplno využívá individuality fyzického projevu všech tanečníků a jejich intuitivní souhra funguje s metronomickou přesností jako orchestr. Kostýmy jeho hráčů, originálně navržené Polinou Akhmetzhanovou, jsou nápaditě fragmentované fraky, saka, volánky a fiží, které jako by byly sešity přímo na každém z tanečníků. Nedbalá elegance monochromatických oděvů v kombinaci s extravagantními účesy a barokem inspirovaným make-upem vytváří osobitý styl, který působí uceleně. Estetika tak trochu steampunkově laděného vizuálu je patrná i na jinak minimalistické scénografii Jany Kahounové. Kromě volně stojících hudebních nástrojů protilehlým stranám scény vévodí reproduktory obalené do rozličných trubek různých barev a velikostí. V majestátním prostoru dvorany působí společně s výstředním vzezřením interpretů trochu jako pěst na oko – a to je také účel.

Okamžik, kdy hra i hravost dosahují maxima, přichází až na samém konci, kdy tanečníci jeden po druhém přistupují k mikrofonu připojeného k počítači, nahrají určitý zvuk či tón a díky smyčce syntetizéru postupně vytvářejí jedinečnou hudební skladbu. Každý z nich přitom na místě pohybově znázorňuje jeden z přidaných hudebních elementů. Od repetitivních izolací paží a prstů na ruce přes ladnou vlnu, prostupující celým tělem od hlavy až do chodidel, až po rychlý sled krokových variací ve funkovém stylu, osm hráčů společně komponuje velkolepou pohybovou fugu. Jak se vzniklá, až groteskně působící zvuková krajina za pomocí různých zvukových efektů vyvíjí, vytváří se spontánní hudebně-taneční jam, jenž intenzivní multiinstrumentální koncert uzavírá. Pregnantnější zakončení oslavy souhry hudby a tance si lze jen těžko představit.
 

Psáno z premiéry představení dne 27. května 2024, klášter Gabriel Loci.

Out of Control

Choreografie: Michaela Dzurovčínová

Dramaturgie: Anna Benháková

Světelný design: Filip Horn

Performeři: Eva Rezová, Alžbeta Mjartanová, Štěpán Hon, Jan Razima, Sarah Jedličková, Nina Honová, Timur Bereznij, Jeorge Luis Rebollo Castanon

Zvuková režie: Sarah Jedličková

Produkce: Adéla Kašparová

Scénografie: Jana Kahounová

Kostýmy: Polina Akhmetzhanová