V divadelním sále Konzervatoře Duncan centre měla premiéru choreografie Marty Trpišovské Vodenkové s názvem Ostrov de Forma. Inscenace vznikla díky školnímu projektu, který je založen na úzké spolupráci zkušeného choreografa se studenty třetího ročníku. Poprvé se žáci představili již v roce 2016 v choreografii Svěcení jara, kterou vytvořil Jiří Bartovanec.
Přímá konfrontace
Jako posluchačka konzervatoře jsem měla možnost zažít proces vzniku posledního zmíněného díla. Domnívám se, že práce s předními tvůrci taneční scény má pro studenty zcela zásadní přínos. Jejich představa o uměleckém profesním životě díky tomu získává hmatatelnější a reálnější kontury. Účast na představení mladému člověku nastavuje zrcadlo jeho úrovni a současně s sebou přináší pocit zodpovědnosti za vlastní interpretační výkon, který se po něm požaduje – profesionální a vyspělý. Mladý tanečník objevuje možnosti práce se svým vlastním tělem a zároveň způsob komunikace se skupinou svých spolužáků. Stává se také, že v průběhu projektu dostávají jednotliví žáci své role. Choreograf využívá výrazné rysy jejich osobnosti, tím také napomůže k jejich vlastnímu sebepoznání. Student konfrontuje své dovednosti s nároky choreografa a poznává své schopnosti i nedostatky.
Právě vysoké nároky autora na interprety jsou zásadní rovinou realizovaných představení (kromě zmíněných děl se k nim ještě řadí Ze života hmyzu Heleny Šťávové Ratajové). Všechny tři inscenace oživují nepravidelnou produkci Konzervatoře Duncan centre a svou kvalitou konkurují široké scéně českého současného tance; to dokazuje i účast Bartovancovy choreografie na České taneční platformě 2016. Tento fakt poukazuje také na to, že studentská představení jsou hodnotným zážitkem a divácké veřejnosti přináší zajímavý vhled do „inkubátorů“ budoucích osobností taneční scény.
Neotřelé role
Ostrov de Forma je inspirován obdobím manýrismu a samotným pojmem „manýra“. Počáteční scéna přináší obraz dobové smetánky. Pohledy postav vyjadřují jejich pocit nadřazenosti a touhu po intrikování, jež se později stává skutečností. Velmi zdobné a různorodé kostýmy se svou estetikou nacházejí na pomezí renesanční a barokní módy. Díky háčkům na stěnách mohou interpreti své kostýmy věšet a celou scénu tak dotvářet. Scéně tvůrci věnovali značnou pozornost a jejími proměnami doplnili dějovou linii, což dodává celému představení celistvost.
Oproti tomu choreografická struktura je často roztříštěná na jednotlivá sóla či menší skupiny tanečníků. S těmi se pracuje spíše předvídatelně a poměrně brzy lze prohlédnout systém proměňujících se pohybových vzorců. Tato skutečnost má na pozornost publika neblahý vliv.
Divácky atraktivně vyznívají scény, kdy se v maximální míře projevují interpretační vlohy studentů. Postavy jsou silně typizované a mají jasně danou charakteristiku. Studenti se často profilují do neotřelých a precizně zvládnutých rolí. Vidíme dámy se sladkými úsměvy, ale ostrými lokty, a pány ve vysokém postavení, přes všechnu svou hrdost ovládané nízkými pudy. Svou interpretací přímo excelují především David Králík a Kateřina Jabůrková.
Téma manýru a přetvářky je rezonující a přitahuje diváckou pozornost. Zápletka na jevišti se stává „detektivkou“ a nutí nás čekat, „kdo bude další“. Interpreti drží svou energii na vysoké úrovni po celou dobu představení. Přesto je zřejmé, že potřebují ještě čas, aby se ve svém výkonu ustálili a četnými reprízami, které si Ostrov de Forma dle mého názoru zaslouží, posunuli význam celého díla ještě o pár kroků dále.
Psáno z reprízy 22. února 2018 v Konzervatoři Duncan centre.
Ostrov de Forma
Námět a choreografie: Marta Trpišovská Vodenková
Asistentka choreografie: Lea Švejdová
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Michael Vodenka
Hudba: J. S. Bach, A. Vivaldi, H. Purcell, J. Ockenghem, S. Rachmaninoff
Foto: Vojtěch Brtnický
Premiéra: 21. února 2018
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?