Ostravský korzár, nebo korzárka?

Korzár (Shino Sakurado) Foto: Serghei Gherciu.

U zrodu baletu, inspirovaného básní George Gordona Byrona, stál skladatel Adolphe Charles Adam, libretista Vernoy de Saint-Georges a choreograf Joseph Mazilier. Jak bývalo zvykem, s dalším uváděním a novými choreografickými přístupy se původní Adamova kompozice zanášela hudebními redakcemi a dokomponovanými čísly – například od Cesara Pugniho, Ludwiga Minkuse nebo Riccarda Driga. Současná ostravská produkce přidává další hudební variantu, tentokrát od francouzského skladatele Jorise Barcaroliho. Dovolím si předvídat, že tato hudební verze ukončí svou pouť s derniérou ostravské inscenace.

V České republice se Korzár v celovečerní podobě objevil až v roce 2005, kdy jej v choreografii Vasilije Medveděva uvedlo Národní divadlo Brno. Druhou inscenaci připravil v roce 2019 pro plzeňský balet Jiří Pokorný. V obou případech šlo spíše o tradiční pojetí. V Ostravě se rozhodli jít jinou cestou. Tady se často pokoušejí u baletů z 19. století o nový originální výklad. Zatímco před rokem tento přístup vyšel u Coppélie choreografa Giorgia Madii, u Korzára nikoliv.

Přiznejme si na úvod, že Korzár není kvůli svému problematickému libretu oprávněně repertoárovou stálicí. A když už se divadlo rozhodne jej nastudovat, pokus o výrazně nový pohled se zdá logickým řešením. V Ostravě oslovili francouzský tým. Choreograf Michel Bejar a libretistka Céline Barcaroli se inspirovali původním baletem dosti volně, posunuli příběh a pozměnili charakter některých postav. Výrazná hudební redakce byla motivována malým orchestřištěm Divadla Jiřího Myrona, které pojme nějakých čtyřicet hráčů. Redukce orchestru byla daní za prostornější jeviště oproti ostravskému Divadlu Antonína Dvořáka.

Obsahový a režijní zmatek

Balet začíná slibně – pěveckým kvintetem, který připomíná entrée muzikálových show. Zpívá se v něm o životní pouti korzára, jehož osudem se stal vodní živel. Pak už se ale Barcaroliho hudba mění v nevýraznou hudební vatu, v níž aspoň občas zazní díky repeticím zapamatovatelný hudební motiv. S Adamovou romantickou partiturou není ve výraznějším rozporu, třebaže zazní i několik disonancí.

Pochopit, o čem vypráví ostravský Korzár, je vskutku oříšek. Když jsem si po zhlédnutém představení přečetl synopsi v programové brožuře, nestačil jsem se divit, co všechno jsem měl vidět. S odstupem času váhám, do jaké míry libretistka s choreografem zamýšleli své baletní vyprávění vážně a do jaké míry šlo o nadsázku hraničící s parodií. Ponechám stranou obsahové proklamace inscenátorů a zaměřím se na to, jak jsem příběh „četl“ já.

Prvním „zlounem“ na scéně je kapitán Le Fol, který okatě kulhá a jen s obtížemi přechází scénu. To mu ale nevadí v tanečně exponovaných místech a nemá problémy ve skocích ani partneřině, kdy je mu „nehybná noha“ překvapivě pružnou oporou. Jeho životní pouť končí krátce poté, co jej napadne La-Mort-Rouge (jenž/jež je zároveň skrytou Medorou) připlouvající se svou družinou na pitoreskně miniaturní loďce.

Souboj kapitána Le Fola s La-Mort-Rouge by svým pojetím skvěle zapadl do některé z inscenací Divadla Járy Cimrmana. Probíhá rozvážně až naivně, žádný strhující boj na život a na smrt. Ostatně dvě skupiny nepřátel v pozadí celé této bojůvky vytvářejí ještě méně akční stafáž. Le Fol je zabit a já začínám více řešit, kdože je ten či ta La-Mort-Rouge. Je to evidentně žena, myslím si do chvíle, než k ní začne vyjevovat city dívka Gulnara. Rozvíjí se tady lesbické téma? Nebo autoři zamýšlejí i nějaký transgender podtext, ptám se při druhé premiéře, kdy se Gulnara představovaná Laurou Moreno Gasuellou zamilovává do La-Mort-Rouge v podání o hlavu menší Rity Pires, toho času předstírající muže? Z programové brožury se ex post dozvídám, že se autoři inspirovali postavami korzárek-žen z 18. století. V jiném textu argumentují, že chtěli docílit genderové vyváženosti. Podle mě do komplikovaného původního libreta vnesli akorát ještě větší zmatek.

Vesele, či vážně?

Ale pojďme dál. Z provaziště se snese velká zavěšená bílá látka a povětšinou za ní v podobě stínů tančí dvě dívky, zatímco vpředu dlí La-Mort-Rouge. Až z programové brožury se dozvídám, že jde o klíčovou scénu, kdy La-Mort-Rouge vzpomíná na svou sestru Cassandru prodanou do otroctví, což se stalo hlavní motivací pro to, aby v přestrojení za korzára-muže brázdila moře a osvobozovala otrokyně. Tady má režijní neobratnost snad největší vliv na nepochopení vyprávěného příběhu.

Ve druhé části se La-Mort-Rouge, tady už jako odhalená Medora, dostává s Gulnarou do zajetí prince Konráda. Podle projekce se zřejmě ocitáme kdesi u Gibraltaru, ale povšechné scénické řešení Davida Baziky s dominantním glóbem nenapovídá o místě nic bližšího. Stále více mě inscenátoři utvrzují, že jde o parodii. Zajatkyně jsou přiváděny strážci, kteří svou mimikou s výrazně předsunutou bradou a nahrbením těla odkazují k raným fázím vývoje člověka z opičího prapředka. Členové družiny prince Konráda zase připomínají přihlouplé Kazisvětovy vojáky z filmové pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele.

Medora a Gulnara za pomoci žen v místním harému nemají problém je přemoci úderem pěsti do kovové helmice. Legrace však netrvá dlouho a zákeřný Lankedem zastřelí Gulnaru bránící Medoru. Najednou se opět hraje navážno a lká se nad smrtí přítelkyně. Jenže finále zase vše mění. V popředí stojí u globu Medora alias La-Mort-Rouge spolu s princem Konrádem, zatímco v pozadí se znovu objevují postavy, které prošly dříve příběhem a z nichž některé by měly být po smrti. A co víc, začínají se poplácávat po ramenou, a nakonec utvářejí společný živý obraz jako tečku za celou inscenací.

Dramaturgie a režie selhává v tom nejzákladnějším – schopnosti srozumitelně vyprávět příběh. Michel Bejar ale nemá co nabídnout ani v choreografii, která je slepencem baletních klišé. Originálních tanečních nápadů se zoufale nedostává.

Ostravský baletní soubor má v současnosti řadu výrazných tanečních individualit, Korzár jim ale nedává moc příležitostí, jak schopnosti přetavit do uvěřitelných rolí. Shino Sakurado i alternující Rita Pires v hlavní roli La-Mort-Rouge, respektive Medory, mají precizní techniku i charisma, přesto jejich počínání je v klíčových momentech málo věrohodné. Výraznou a jednou z mála uvěřitelných postav je Lankedem v podání démonického Reie Masatomiho, který zaplňuje scénu energickými skoky a ráznými gesty.

Ostravský balet pod vedením Lenky Dřímalové patří k nejprogresivnějším v republice. V dramaturgii vyvažuje krátkometrážní díla špičkových současných autorů, jakými jsou Itzik Galili, Johan Inger, Jiří Kylián, zajímavými celovečerními kusy – například skvělým Chaplinem Maria Schrödera nebo odvážně pojatým Snem noci svatojánské Youriho Vámose. Celkem se vydařily adaptace známých baletní děl – Popelky, Dona Quijota a naposledy již zmíněné Coppélie. Volba Korzára byl dramaturgický risk, volba jeho inscenačního týmu omyl. Ale jak praví přísloví: I mistr tesař se někdy utne.

Psáno z první a druhé premiéry v Divadle Jiřího Myrona 16. a 18. září 2021.

Korzár

Hudba: Adolphe Adam, Joris Barcaroli
Choreografie: Michel Bejar
Režie: Michel Bejar
Libreto: Céline Barcaroli
Dramaturgie: Céline Barcaroli
Asistent režie: Céline Barcaroli
Hudební nastudování: Jiří Habart
Dirigent: Sébastien Thomas Bagnoud, Jiří Habart
Asistent choreografie: Curtis Foley
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Anna Kontek
Světelný design: Jan Tranta