Ospalí Spettatori v Praze
Pražské divadlo La Fabrika navštívili ve dnech 5. až 9. října Spettatori, švýcarská divadelní skupina, se svým stejnojmenným představením.Toto uskupení vykrystalizovalo z absolventů švýcarské školy pohybového divadla Scuola Teatro Dimitri a vzniklo právě na základě tohoto představení roku 2008, které pro ně vytvořil český režisér Petr Štourač (umělecký vedoucí Divadla Continuo) a kterým své studium na škole zakončili. Mělo takový úspěch, že se studenti rozhodli zůstat spolu a vydat se na tourné po Evropě a po cestě sklidili již několik divadelních ocenění.
Nonverbální divadlo, obsahující akrobacii, tanec, pantomimu, klauniádu, hudbu na tradiční i netradiční nástroje a zpěv, začíná již před vstupem divadleního sálu: mezi diváky se v prostoru divadla i mimo něj pohybují individua, se kterými na první pohled není něco v pořádku. Zmateně pobíhají po divadle, obléhají pokladnu, usínají na baru... ale největší problém je, že nemají vstupenku na představení. Když se otevře sál, snaží se všemožně dostat dovnitř, ale uvaděči a uvaděčky jim v tom více méně úspěšně brání. Nakonec všechny „černé pasažéry“ z hlediště vyvedou a show může začít.
Když se rozhrne provizorní opona, na jevišti se neobjeví nikdo jiný než ti, kdo se do hlediště nedostali. I když i oni sedí jako v divadle, zády k nám, a hledí na černou zeď. Tito „Spettatori“ (it. diváci) se mají, na rozdíl od nás, kochat jakousi konstrukcí z trubek přilepenou na zdi. A přijde jim to stejně divné, jako nám. Za chvíli, když trubky opadají ze zdi, jim začne docházet, že to asi není ono. Začínají se ohlížet za sebe a zjistí, že něco zajímavého je přímo za nimi – to něco jsme my, ostatní diváci. Chvíli nehybně sedíme a koukáme jedni na druhé. V hledišti se (již od předsálí) dobře naladění diváci dusí smíchy, ale ti na jevišti evidentně tak nadšení nejsou a začnou jeden po druhém usínat.
Po vtipném pantomimickém úvodu následuje již ten pravý rozjezd. Herci na sebe padají ve spánku a z toho se odvíjí série tanečně-akrobatických výstupů a především komických situací. Ukáže se, že pohybově jsou všichni herci velmi dobře vybaveni, hlavně složitá partneřina zaujme. Někdo na jeviště dotáhne kufr, ze kterého vyloví mnoho roztodivných nástrojů, ze kterých se pokouší vyluzovat zvuky (kříženci konvice s hadicí, formy na bábovku s hadicí, pozoun, kolo, megafon a pod.). Jeden z pohybových duetů vyústí v překvapivou hudební vložku: herečka stojící svému partnerovi na ramenou vyloví zpoza zadní stěny klarinet a začne hrát tesknou melodii, ke které se postupně přidává celý soubor. Jak se ukáže, všech osm herců (pocházejících ze Švýcarska, Francie, Německa a Španělska) také hraje na různé hudební nástroje – během představení se prostřídávají u nástrojů do té míry, až divák ztratí přehled. Hudební doprovod totiž od té chvíle již téměř neutichne (autor hudby je Andreas Strand Renberg a kol.). S příchodem hudby jakoby končí čistě komická část a inscenace dostane lehce tajemný nádech. Na jevišti se od té doby pravidelně objevují papíroví a igelitoví panáci, kteří sice vypadají komicky, ale člověk se nemůže zbavit pocitu, že mají celé to divadlo jaksi ve své moci.
Jeden působivý obraz střídá další, všestranně nadaní performeři vytvářejí nečekané situace a jejich sebejisté a přesvědčivé výkony ať již fyzické, herecké či hudební nezřídka vyvolají zasloužený údiv či výbuch smíchu. Ten způsobuje často výraz herců, jejichž dokonalý údiv či naopak dokonalá netečnost jsou prostě dokonale trefné. Vše poeticky podtrhuje velmi výrazné divadelní líčení (nabílo napudrovaný obličej a výrazně černé oči) a kostýmy připomínající konec předminulého století, které jsou stejně jako scéna dílem Heleny Štouračové. Ale ta pestrost obrazů a scén, z nichž každá má něco do sebe, je v délce asi devadesátiminutového představení bez přestávky možná až přílišná a divák může nakonec začít ztrácet koncentraci. Nekonečný průvod herců hrajících na všechny své nástroje a vycházející ze sálu divadla do přilehlého baru, který by mohl evokovat závěr, se zezadu opět vrací na scénu v jakémsi bludném kruhu. Skutečně poslední scénou je totiž výchozí situace, tedy že Spettatori sedí naproti divákům, tentokrát ovšem s papírovou helmou přes celou hlavu. Když si tuto helmu strhnou, teprve poprvé skutečně prohlédnou. Pokud chtějí být opravdovými diváky, musí si sednout do hlediště mezi nás ostatní. A tak, pohledem na prázdné jeviště, končí tato klauniáda.
Přestože nápad divadla na divadle (či v tomto případě spíše hlediště na jevišti) není žádnou novinkou, švýcarští Spettatori si české diváky svým uměním a poetikou zcela podmanili a sklidili za to dlouhotrvající potlesk. Z představení 6. října 2011 v divadle La Fabrika.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace