Optimismi – Vidět znovu a znovu!

Optimismi. Foto: František Ortmann.

Autor Hana Strejčková

Jeviště v lehce nažloutlém odstínu, zezadu rámované bílou variabilní stěnou do výšky ramen průměrně vysoké postavy a s hudebními ostrůvky po stranách, vzbuzovalo zvědavost a jména věhlasných umělců pak velká očekávání. Novozélanďan Thom Monckton se českému publiku představil již v minulosti v pražském divadle Jatka78 s oceňovanou inscenací The Artist. Američan Wes Peden, jeden z nejlepších žonglérů světa, naposledy Prahu navštívil v únoru letošního roku u příležitosti uvedení tehdy úplné novinky Rollercoaster na festivalu Cirkopolis.

A na letošní Letní Letné uvedené Optimismi, to byla lehkost a úsměvná jízda, navozující až pocit omámení z každého originálního nápadu, se kterým dvojice performerů energicky rozvíjela důmyslnou, ale nikterak psychologicky zatěžkanou strukturu inscenace. Veškerou akci, jakkoli komplikovanou, dokázali logikou klauna rozložit na součástky a následně se na ně ještě dívat ze všech úhlů, „protáčet“ je v záběru tři sta šedesáti stupňů a poté vše obrátit v realitě naruby nebo nalézt nečekanou metaforu či vytrvat v únosném počtu repetic. Například si doslova vyhráli s šipkami a terči, a to na škále od běžného účelového používání (vyhodit, trefit) po vyhazování všeho do výšky, chytání v letu, a hlavně vtipného narušování žonglérských vazeb. Co klaun rozdrobil, to žonglér nad hlavou, okolo těla, nebo i za sebou zcelil do kreativních vazeb. A když do hry vstoupil nafukovací balónek, triptych tří nesourodých věcí (balónek, šipka, terč) vytvořil další živnou půdu pro neskutečné peripetie spojené s destrukcí.

Tvůrci se také inspirovali hrami jako kámen, nůžky, papír nebo ping-pong a stačila vždy jen chvíle, aby se od běžného využití zdroje dostali až do krajností. Stolní tenis, nejprve zhuštěný na plochu malé desky položené na zem, vyvřel ve scénickou spoušť stoupajících a klesajících míčků a pálek, posléze dokonce letěla vzhůru i kaskáda stolička, buben, pálka, troje nůžky a mnohé jiné věci. Posloupnost se stala řízeným chaosem a Peden vyhazoval nebo balancoval cokoli, včetně tvarově nesourodých objektů, a jakkoli vysoko, vše, co mu Monckton podal.

Pokaždé začínali rozvíjet nápad s velkým zaujetím a v pozvolném tempu, aby se pak bez vynechání jediného pomyslného schodu dostali až do gradačních vrcholů, které v mnoha případech znamenaly excelentní žonglérské číslo nebo groteskní výstup.

Chladná přehlídka excelentní techniky, ať v případě žongléra, nebo klauna, se opravdu nekonala. Wes Peden se často držel vzpřímeně a svou výškou, postojem a koordinačními schopnostmi kontrastoval s partnerem, který systematickým nabouráváním jeho vertikality a přesnosti oživoval žonglérský perfekcionismus. Thom Monckton zas využíval své tělo coby plastický materiál, zcela poddajný a vědomě vedený, kdy díky skvělé technice nabývala i ta nejmenší gesta významných rozměrů. Jeho performance byla jiskřivou galerií klaunského umění. Stačil například impulz, aby na jeviště připravil pro kolegu žonglovací kužely. Svůj úkol plnil tak svědomitě, že na každém kroku zápasil s malými katastrofami, ať už kužely padaly, nebo se netrefil do průchozího panelu, také je cestou ztratil, zasekl se, sklouzával atp.

Dění oživovalo prosakování tanečních prvků, loutkoherectví, objektového divadla a různost hudebních stylů. Například horizont na principu maňáskové zástěny posloužil i čtyřem rukám ve žlutých rukavicích k navrstvení fantazie tvůrců do neskutečných velehor, a přitom si kvartet rukou „jen“ hrál s nafukovacím balónkem a hudebník situaci živě doprovázel zvuky a ruchy vyluzovanými vyfukovaným latexem. Slovy těžko zachytitelnou výjimečnost okamžiků potvrzovalo publikum výbuchy smíchu, potleskem do rukou i kolen a obdivnými citoslovci. Ať zní výčet jakkoli banálně, Monckton ve svých partiturách ohromoval do detailu dotaženými pozicemi a osazenstvo šapitó s ním fyzicky prožívalo každičký jeho zápas o dobře vyplněné zadání. Dokonalost jednoho by však nevynikala bez odchylek druhého. Jejich vztahu vévodila nadsázka, sebemenší nápad vrcholil vypointovaným gagem. Nepředvídatelný sled originálních akcí vytvořil svébytný organismus tepající doslova v rytmech, které hudebník Votkin přizpůsoboval akci.

Zatímco žonglér exceloval v počtu výhozů i úchopů nejrůznějších objektů, nejen míčků, kruhů a kuželů, a ohromoval propojením žonglérských sekvencí a tanečních variací, klaun virtuózně otevíral oblasti, v nichž nacházel nepřeberné množství titěrností, s nimiž dokázal nejen rozechvívat bránice diváků, ale chytře vystavět neočekávatelnou situaci. Nesekundovali si navzájem, všichni hráli „prim“. I výtvarné pojetí inscenace, včetně extravagantních, a současně také zcela běžných kostýmů, mělo své opodstatnění, estetiku a hlavně vtip.

Představení, ve kterém se na jevišti setkávají tři neuvěřitelné osobnosti, navodilo dojem nejoptimističtější události letošní festivalové dramaturgie. Souhra geniálně jednoduchých nápadů rozehraných do naprosto nečekaných detailů povýšila dílo do té míry, že se hluboce otisklo do historie festivalu.

Psáno z představení uvedeného v rámci festivalu Letní Letná 30. srpna 2022.

Optimismi
Na scéně: Thom Monckton, Wes Peden, Niko Votkin
Režie: Sanna Silvennoinen
Zvukový design: Niko Votkin, Atte Kantonen
Světlený design: Juho Rahijärvi
Design kostýmů: Nina Paakkunainen
Scénografie: Rahijärvi, Paakkunainen
Premiéra: 10. 8. 2022, Stoa, Helsinky