Opaque (Milla Lahtinen, Sofia Daniel). Foto: Jouni Ihalainen.
Na jevišti měli autoři kompletní black box – všechny závěsy černé, jen zadní šála se stříbřitě leskla. V zadním plánu stálo ještě asi dvoumetrové schodiště, které vytvářelo jedinou vyvýšenou plochu hracího prostoru. Kromě scény byly po velkou část inscenace v černém i interpretky – ať už šlo o celotělový přiléhavý oděv jako u herců černého divadla, anebo o dlouhé šály, které protagonistkám v některých scénách sloužily jako kápě. Tato scénografie působila značně dekadentním dojmem, který jen umocňoval dojem celkového dění. Na rytmickou, a většinou jen málo duchaplnou, hudbu totiž například v jednom z výjevů dívky předvedly akrobatický tanec se svými metr dlouhými copy. V jeho průběhu někdy „nasazovaly“ jakousi karikaturu chůze modelek a vůbec, v duchu názvu představení, ironizovaly hloupost a přízemnost některých zvyků dnešní společnosti. Téměř každou scénu Opaque lze vlastně vnímat jako kritiku povrchnosti společnosti, touhu po lesku, snahu dostat se na pomyslný vrchol sociálního žebříčku či snahu o krásu hraničící s nepřirozeností a pokrouceností. Téměř každý výstup také provázel motiv pádu, ať už do pekel (jeden ze schodů se otevíral, a když se z této „propasti“ začal linout dým a žluté světlo, stala se souvislost dost jasnou), upadnutí z piedestalu slávy anebo prostě jen fyzického kolapsu na zemi.
Seveřanky ovšem nenabídly jen kritiku. Jedním z pravděpodobných důvodů pro výběr interpretek (většinou pocházejí z různých souborů a v Circo Aereo se sešly kvůli popisovanému projektu) byly jejich dovednosti. Dívky se skutečně předvedly nejen ve zmiňované pozemní akrobacii, ale i při manipulaci s kruhy anebo akrobacii na lanech (zavěšených horizontálně i vertikálně). Ve většině disciplín se projevily na vysoké úrovni, méně se povedla především scéna s lany, ovšem ta je také jednou z nejčerstvějších, proto tento nedostatek asi do budoucna spraví. Přes jejich cirkusové nadání ovšem nevynikly nijak zvlášť herecky. Ne, že by představení poskytovalo herectví velký prostor – šlo spíše o sérii velmi volně propojených výstupů, přesto i při prezentaci určitých dovedností není radno zapomínat, že určitá dávka divadelnosti může prospět estetičnosti a obsahu představení. V tomto případě spíše než o herectví můžeme mluvit přinejlepším o příjemné, přinejhorším o mírně utrápené sebeprezentaci.
Celkové vyznění pak odpovídá použité kabaretní formě. Líbivost jednotlivých čísel, přestože někdy záměrně parodovaná a ironizovaná, podporovala charakter večera, který můžeme označit jako show. Show někdy inklinující až k rituálnosti (třeba když postava v černé kápi donese tyč, na níž dívka svádí souboj, zda se udrží, či padne dolů do pekel), někdy kritická (jako skupina žen bojujících o místo na tyči a shazujících přitom ostatní násilně dolů), ale především temná – barvou i smutkem v sobě obsaženými.
Opaque potřebuje v některých místech ještě doladit, ale už teď je nezvyklým zjevem na české novocirkusové scéně. Rozhodně jsem ještě neviděl takto temný cirkusový kabaret.
Psáno z druhé premiéry 5. května 2016, Jatka78, Praha.
Opaque
Režie a scénografie: Maksim Komaro
Hudba: Maksim Komaro a Tuomas Norvio
Světelný design: Kauri Klemelä
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace