Olomoucké Sólo pro tři v nových, skvěle padnoucích šatech

Sólo pro tři (Guido Sarno). Foto: Andrea Simperová.

Autor Petra Dotlačilová

Ředitel olomouckého baletního souboru Michal Štípa patřil k původnímu obsazení Zuskova díla, když v roce 2007 vzniklo pro zlatou kapličku. Vytvořil tehdy hlavní postavu nazvanou jednoduše On, v níž se střídal s Alexandrem Katsapovem. Oba interpreti vnesli do této role velmi individuální náboj, což byl důležitý pilíř úspěchu této inscenace. Ta se stala srdeční záležitostí jak pro soubor, tak i pro mnoho diváků, kteří se na ni opakovaně vraceli. Přenesení Sóla pro tři do Olomouce bylo tedy logickým, ne-li nevyhnutelným krokem. Navíc místní baletní soubor oplývá vynikajícími interprety, takže ani po technické stránce nepředstavovala re-inscenace žádný problém.

Nadčasovost i dočasnost

Ve svém obsahu je Sólo pro tři skutečně nadčasové, což zaručuje genialita tří básníků-hudebníků (Jacques Brel, Vladimir Vysockij, Karel Kryl), jimiž je inscenace inspirována. Jejich texty promlouvají i dnes s mrazivou přesvědčivostí a aktuálností, ať jde o otázky mezilidských vztahů, hrozících politických konfliktů, či prevence virových onemocnění (viz píseň Ranní gymnastika). A Petr Zuska šel v tomto díle skutečně především po textech písní, s důkladností sobě vlastní. Jeho pohyby ilustrují slova téměř do posledního puntíku, což může trochu dráždit diváky, kteří věří v samostatnost pohybu. Tento postup ovšem tvoří základní princip inscenace, a tak nezbývá než jej přijmout a pozorně číst texty v jazycích, jimž nerozumíme. Teprve spojením pohybu a významu v textu k vám pronikne síla tohoto díla. I proto je dobré jej vidět několikrát.

Zub času se ale evidentně podepsal na původních kostýmech, což lze posoudit srovnáním se staršími fotografiemi či se záznamem z Národního divadla z roku 2017, dostupným na webu ČT. Pro olomouckou reprízu, jež dramaturgicky ani choreograficky neprošla žádnými zásadními změnami, se tedy Zuska rozhodl nechat vytvořit nové kostýmy. Tímto úkolem pověřil bývalého tanečníka a vedoucího uměleckého souboru Laterny magiky Pavla Knolleho, který má na kontě již několik kostýmních návrhů pro taneční inscenace. Nové kostýmy ještě více podtrhly vizuální minimalismus inscenace: sbor byl místo fialových šatů tentokrát oblečen do světle šedé; On vystřídal k černým kalhotám pouze bílou košili a dlouhý kabátec, mnohem častěji se ale objevoval bez horního svršku.

Hlavní ženskou postavu tvůrci nově oblékli postupně do tří šatů stejného střihu v archetypálních barvách bílá, červená, černá. Jejich design působil velmi jednoduše a zároveň stylově, s otvorem na zádech a s delší vrstvenou sukní z jemného materiálu, která krásně vlála v pohybu. Podobný střih se objevil i na kostýmech několika dalších tanečnic v demi-sólových partech. Aktualizace se dočkalo dokonce i ošacení charakterních postav (např. letušky, Váňa a Zina, dvojice v písni Les bonbons), většinou ku prospěchu věci. Velmi efektní byly také ženské šaty pro Valse a mille temps s bohatou vrstvenou tylovou sukní v černo-žluté kombinaci, doplněné buřinkou. Samozřejmě ale nevylučuji, že za deset patnáct let nám již tak stylové připadat nebudou; to je ovšem riziko všech snah o „nadčasový design“.

Kvalita provedení vs. kvalita záznamu

Stejně jako většina ostatních českých baletních souborů i ten olomoucký profituje z přílivu zahraničních tanečníků do naší země. Sbor i sólisti jsou na skvělé úrovni po technické stránce, a ani lockdown nesnížil jejich výkonnost – naopak, zdají se být ve skvělé formě. Sehranost sborů a čistota provedení v určitých chvílích převyšovala výkony pražského sboru, zachycené ve zmíněném záznamu ČT.

Na druhou stranu nelze Zuskovo dílo pouze pěkně zatančit, každou píseň/choreografii je nutno také patřičně prožít, ať už se jedná o skupinové výstupy, duety, či sóla. V tomto ohledu mají jednotliví členové sboru a demi-sólisté v Olomouci ještě co dotahovat, aby jejich výraz nezůstal soustředěně neutrální či ve formě univerzální tragické či komické manýry. Je ovšem možné, že nuance výrazu zkreslil samotný filmový záznam, který byl často velmi tmavý a většinou nesnímal interprety z dostatečné blízkosti či z úhlu, jenž by dal vyniknout jejich herectví.

V hlavní ženské postavě Ona se představila drobná absolventka baletní školy při divadle La Scala Francesca Raule, která je sólistkou olomouckého souboru od loňské sezóny. Svou křehkou konstitucí připomínala původní interpretku role Zuzanu Susovou v ND Praha. Technicky podala bezchybný a soustředěný výkon, který byl ale někdy soustředěný až moc. Niternější prožitek se totiž ne vždy projevil ve výrazu této mladičké tanečnice. Snad více odtančených představení a odžitých zkušeností se v budoucnosti na její interpretaci projeví.

Naopak Guido Sarno, interpret hlavní role On, má za sebou téměř dvacetiletou praxi a ve svém výkonu zúročil všechny své interpretační i životní zkušenosti. Jeho role je skutečně ta nejnáročnější, za dobu více než dvouhodinového představení málokdy sejde z jeviště.

Kromě perfektního tanečního výkonu předvedl i svůj herecký talent, k roli se navíc skvěle hodila i jeho zarostlá tvář (zejména v konfrontaci s oholenými a teatrálně namalovanými obličeji interpretů původní verze). Jeho mnohaleté působení na francouzských scénách jistě způsobilo, že nejbližší vztah si vybudoval k choreografiím na písně Jacquese Brela; svou znalost francouzštiny pak skvěle využil zejména v charismatickém pantomimicko-playbackovém výstupu na šanson Ces gens-là.

Olomoucké Sólo pro tři zkrátka slibuje svým divákům nejen ukázku jednoho – troufám si říci  kultovního – díla soudobého českého tanečního repertoáru, ale také kvalitní interpretaci souboru, který neustále umělecky roste.

Psáno ze záznamu na YouTube, uveřejněného 5. března 2021.

Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl
Libreto, choreografie a režie: Petr Zuska
Asistent choreografie: Alexandre Katsapov, Jiří Kodym
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Light design: Petr Zuska, Radek Duška
Baletní mistři: Gianluca Battaglia, Guido Sarno
Zvuková režie: Zbyněk Perla
Premiéra: 5. 3. 2021 (online)