Odloučení – Přijetí smrti na jevišti

Téma smrti je v současné společnosti tabuizováno, odsunuto na okraj. Tváříme se, že smrt neexistuje, neumíme se o ní bavit a nechceme si připustit, že je vlastně přirozenou součástí života. Dokud se s ní nepotkáme tváří v tvář. Smrt na jeviště přivedla Markéta Vacovská v novém sólovém představení s názvem Odloučení. Námět je o to drásavější, že se týká úmrtí dětí. Jako dvojnásobná matka si nedokážu představit nic horšího, než že rodiče přežijí své potomky. Výpověď Vacovské, podložená vlastní zkušeností, mě tak hluboce zasáhla svou upřímností, opravdovostí, odvahou a otevřeností.

23. 6. 2020 recenze

Odloučení (Markéta Vacovská). Foto: Michal Ureš.

Autor Daniela Machová

Z vyjadřovacích prostředků využívá performerka a autorka konceptu jako nositele informace především hlas. Ten obsah sdělení dávkuje postupně, z neúplné mozaiky si divák pomocí indicií skládá ucelený obrázek. Dění na scéně nejdříve uvozují dětské hlášky o smrti, odzbrojující svou prostořekostí a nevinností. Kontrastují s nehybným dítětem, které zšeřelá postava třímá v náručí, ulehá s ním na zem, aby ji záhy symbolicky opustilo. Sama následně komentuje stavy své mysli, chrlí záplavu nevyžádaných rad, které pozůstalí dostávají, aby se ze ztráty vzpamatovali. Nejdříve zaznívají útržky citací lidí stižených podobným osudem. Až v závěru se Markéta Vacovská svěřuje s vlastním příběhem.

Taneční a civilní pohyb souběžně dokresluje její emoční rozpoložení, ale znázorňuje také plynutí času, jakousi zacyklenost a bezvýchodnost. Markéta Vacovská volí převážně minimalistická gesta paží, která do úmoru opakuje. Jejich kvalita a energie se ale neustále proměňuje. V jeden moment s apatickým výrazem pohybuje horizontálně pravým předloktím, jako by odpočítávala dny s vírou, že jednou bude lépe. Pobíhá do vysílení po kruhu a snaží se jít v životě dál, aby se posléze v zenovém stavu pokoušela napojit na vesmír a odletět pryč od všech starostí. Pouští se do přímé interakce s publikem, která skvěle účinkuje ve své jednoduchosti. Pouhý pohled z blízka plný smíření a přijetí, letmý chápavý dotyk a především všeříkající nápis na předloktí, jehož vyznění nechci vyzrazovat, je pro diváky nečekaným emočním katalyzátorem. Právě po něm následuje vyprávění prožité ztráty i bohužel neuskutečnitelné bláznivé vize. Až zahalení do kostýmu nafukovacího dinosaura poskytuje prostor pro vykřičení se z bolesti z úmrtí dětí.

Uměleckou i psychickou podporou Vacovské je na jevišti Sára Vondrášková, která ji hudebně doprovází. Je znát, že obě umělkyně jsou ve vzájemné symbióze započaté při předchozím společném projektu Constellation III: My Son is looking to the Sun, uvedeném spolu s Miřenkou Čechovou pod hlavičkou Spitfire Company. Tentokráte je hudební podkres klidnější, temnější, plný táhlých tónů. Funkční je i jeviště divadla Venuše ve Švehlovce, kde osvětlený prostor za prosklenými dveřmi v zadním plánu evokuje pomyslný druhý břeh.

Odloučení je silným uměleckým počinem s terapeutickým efektem pro účinkující i diváky. Ten podpořila i následná diskuse moderovaná Alicí Koubovou, na kterou byla přizvána i Mahulena Exnerová, odbornice na dětskou paliativní péči. Představení tak bylo odrazovým můstkem pro sdílení zkušeností s umíráním bližních a přiblížením paliativní péče o ně a pozůstalé. Bylo důležitým krokem o tom, naučit se smrt nevytěsňovat a mluvit o ní.

Psáno z premiéry ze dne 15. června 2020, Venuše ve Švehlovce.

Odloučení
Koncept, performance: Markéta Vacovská
Hudba, performance: Sára Vondrášková
Dramaturgie: Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák
Light design: Martin Špetlík
Premiéra: 15. 6. 2020