OCD Love. Foto: Vojtěch Brtnický.
Po několika prvních minutách inscenace OCD Love se otazníky, alespoň v mé hlavě, začnou ještě množit. Snažím se vymazat předsudky i předpoklady, otevřít mysl a vnímat atmosféru a strukturu díla. Naštěstí je k tomu prostoru dost a dost. Jedna tanečnice, oděná pouze v černý dres na ramínka a černé ponožky, se v tlumeném světle pomalu proplétá kouřovým oparem. Živý hudební elektro-akustický doprovod před zraky diváků skrytého DJ ji doprovází ponurými melodiemi. Představuje své tělo v nejrůznějších krkolomných pózách, hraje si s jeho tvarem, plasticitou paží i nohou. Netušíme proč a nač, a tak nezbývá než se přestat ptát. S příchodem dalších interpretů na scénu a jejich interakce se začne odhalovat koncepce i téma obsedantně kompulzivní poruchy. Fascinace vlastním tělem a jeho schopnostmi se násobí, s počtem performerů se množí i kompoziční prvky, hudební podkres se zaplňuje beaty a postupně dosahuje transové atmosféry house party. Šestice tanečníků se odvazuje a noří do rytmu, sledujeme exhibici mistrů pohybu. Muži mají podobné černé trikoty jako dívky, jen na jedno rameno – a jejich taneční námluvy a kočičí pohyby i fascinace vlastními tělem jsou ztělesněním homosexuálních stereotypů v tanci.
Neubráním se dojmu, že sleduji baletní soubor na konci sezony, kdy tanečníci spolkli pár dávek extáze a byli vypuštěni do nočního tanečního klubu. Neutuchající rytmus beatů je pohání vpřed a energie tryskající z jejich pórů kulminuje celých šedesát minut. Dokonalé pózy klasického tvarosloví jsou neodmazatelné z jejich projevu, jsou však bořeny a lomeny prvky jiných pohybových stylů, civilních pohybů, street dance, electro, house apod.
Tématem jejich projevu je láska, fyzická a nespoutaná, tělo, kterým proudí vlny vzrušení, jimž se nelze ubránit. Jako by chtěli tvůrci Sharon Eyal a Gai Behar ukázat zápas těla s nekončícími vlnami touhy, chtíče, uspokojení, orgasmu. Obsese je z jeviště více než patrná. Některé tělesné polohy jsou až nepříjemně exaltované, vykloubené – tanečníci jdou do maxima svých možností ve všech směrech. Chtějí-li vyjádřit pohybem lásku, která jim nedá spát a proniká až do konečků prstů i kořínků vlasů, nemají jinou možnost. Jejich jazyk střídá ten precizně artikulovaný (krásné pózy en dehors, hluboká dégagés, brisés, piruety i velké pózy) s nekontrolovatelnými vibracemi malých vnitřních pohybů odkazujících k autismu roztřepaných gest, milostných křečí, svíjejících se grimas, trhání vlasů či škrcení a podobně. Hudba nepřestává nabádat k nekonečnému uvolnění a vypuštění všech dřímajících démonů. Kontaktní interakce jsou výmluvné, jemný dotek, pohled či fouknutí plné lásky může u partnera způsobit extrémní nával emoce, který se stěží snaží kontrolovat a zpracovat. Vidíme snahy o smíření a štěstí, které ale nemohou vydržet dlouho, protože mentální porucha tkví v nemohoucnosti nalézt vnitřní klid.
Choreografická kompozice je přítomna, ale tvoří spíše rámec díla, gros sdělení tkví v jednotlivcích a jejich expresi. Nevidíme kompaktní soubor, ale šest osobností, kdy každá nese svůj vlastní a jedinečný příběh (skladba konkrétních tanečníků viditelně ovlivňuje náboj každého představení, odlišnost od dostupných trailerů to dokazuje). Je to asi izraelská devíza a zatím neocenitelný vklad této země současnému tanci – 100% nasazení tanečníků, které jim věříte, energie, která sálá z hloubi jejich duší, ať jen stojí nebo sedí, skáčou či běží, ať sledujeme těla nasáklá akrobaticko-gymnastickým drilem nebo syrová a civilní. A právě tato hluboká a upřímná odevzdanost naplňuje jeviště uspokojením a hlediště respektem.
Je samozřejmě možné, že tato podoba lásky k běžnému diváku nepronikne. Že ne každý se ztotožní se zpocenými těly, že ne každému tento taneční koncert bude stačit k naplnění vytyčených očekávání. OCD Love je přesto dílo, které má v dnešním světě své místo i diváky, jehož pohled na tanec i divadelní sdělení je specifický a originální. Dílo, které dokáže inspirovat a přinést zajímavý zážitek, pokud se dokážeme naladit na jeho frekvenci. A za to, že dostál svému kurátorskému poslání, patří Tanci Praha velký dík.
Psáno z představení 17. června 2019 v rámci festivalu Tanec Praha, Hudební divadlo Karlín.
OCD Love
Tvůrci: Sharon Eyal, Gai Behar
Tančí: Gon Biran, Darren Devaney, Keren Lurie-Pardes, Clyde Emmanuel Harcher, Mariko Kakizaki, Rebecca Hitting
Zvuk a živá hudba: Ori Lichtik
Světelný design: Thierry Dreyfus
Kostýmy: Odelia Arnold ve spolupráci s Rebecca Hytting, Gon Biran, Sharon Eyal, Gai Behar
Premiéra: 21. 10. 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 7x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?