Obyčejní lidé aneb Archa nabitá emocemi

Obyčejní lidé aneb Archa nabitá emocemi

 Všichni umělci se pohybují na scéně, a to nejenom performeři, ale i light designér, tvůrce zvuku či videí. Všichni společně neustále přetvářejí prostor, posouvají dekorace, jejichž přeměny divák bezprostředně sleduje.

Na jevišti je plno. Zábradlí jako na koncertech, malé pódium se židlemi i mixážními pulty, levý roh okupují velké krabice. Philipp Schenker, původem ze Švýcarska, ale žijící v Praze, si stoupne a začne hrát na kytaru a zpívat. Jeho píseň je jemná a melodická, v refrénu chytlavá. Vystřídá ho Wen Luyuan, který z basové kytary vyloudí ostré, velmi hlasité tóny, téměř jako bychom byli na rockovém koncertě. Představení začíná.

Životní příběhy

Tvůrkyně Jana Svobodová a Wen Huiová hledají spojovací prvky, podobné elementy v čínské a české (československé) historii, hlavně co se týče politické situace. Proč například rokem 1989 u nás komunistický režim padl, ale v Číně se upevnil? Inscenace srovnává, připomíná důležitá data, a to vše očima „obyčejných lidí“, jejich osobních zážitků, zranění a bezmocí. Silným prvkem je tedy upřímnost.

Interpreti nás seznamují se svými životními příběhy, nahlas o nich mluví, leckdy jde o opravdu těžká témata. Zmiňují se revoluce i obrovský hladomor způsobený v Číně politickou akcí Velký skok vpřed mezi lety 1958–1962, kdy o život přišly desítky milionů lidí. Mluví se o masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, kdy v noci z 3. na 4. června 1989 armáda začala střílet do shromážděného protestujícího davu lidí a stovky jich zemřely.

Jedna z performerek, Li Xinminová, však vypráví i o smrti svého otce při dopravní nehodě. Vedle toho Vladimír Tůma, nejstarší člen týmu, univerzální nástrojař a uměním nejméně políbený, se neustále vrací ke svému dávnému vystupování na prknech Národního divadla v opeře Dalibor a k nezdařenému představení, kde měl jen statovat. Mladý hráč na kytaru Wen Luyuan si stěžuje, že kvůli zákazu serveru YouTube a sociálních sítí v Číně se nemůže dozvědět, co se v hudbě děje v jiných částech světa.

Na světlo pronikají cenzura a touha po svobodě. Vzpomíná se na vzájemné prezidentské návštěvy, a jak je v programu uvedeno: „…návštěva prezidenta České republiky byla rozhodujícím okamžikem pro vytvoření inscenace.“ Vše má svůj protipól a je dovedeno až k absurditě, když po tragickém příběhu vždy následuje naprostá změna scény i atmosféry. V jednu chvíli je dění úderné a bolestivé a v mžiku zase úsměvné. Na jevišti se toho děje mnoho. Divák nevnímá čas, večer bez přestání plyne.  

Příslib svobody…

Na scéně se pohybuje velké množství charakterů. Co člověk, to individualita. Každý jiný, avšak dohromady do sebe dokonale zapadají. Dílo pracuje s jejich odlišnostmi, silnými stránkami, s vlastním způsobem projevu. Na jedné straně jsou tu mladé tanečnice, plné energie, běhající napříč jevištěm, z nichž tryskají emoce, a na straně druhé je tu velmi šarmantní, ale starší pán v penzi, jehož pohyb je už do určité míry omezen. Každý interpret má svou roli a mluvený text, který jeho projev doprovází a odhaluje tak trochu jeho „duši“. Mluvené slovo se prolíná s fyzickým projevem, hudební doprovod často tvoří umělci sami, boucháním do zábradlí, klepáním do krabic, mačkáním sáčku a podobně.

Zajímavé je také vizuální zpracování, mezi poutavé momenty patří projekce, kdy z krabice jedna z tančících natáčí nejdříve dění na scéně a poté sama svůj obličej. Interpreti mluví česky a čínsky, za jejich zády běží titulky, takže s porozuměním není problém. Tento autentický jazykový projev dává představení velkou sílu. (Kdyby všichni mluvili pouze anglicky, jak často bývá zvykem, ztratila by inscenace na své originalitě, opravdovosti a intenzitě.)

Tanci je zde věnována jen velmi malá pozornost, přestože jedna z performerek, Jiang Fanová, je absolventka taneční konzervatoře v Šanghaji, šest let tančila v baletním souboru Šanghajské opery a je vidět, že má dokonale ovládnuté tělo. I hlavní tvůrkyně Wen Huiová je tanečnice. Přesto zde tanec nedominuje. Je vedlejší a téměř opomenutelný. V Obyčejných lidech jde spíše o fyzický projev a vyjádření různých pocitů a expresí skrze tělo.

Na konci představení postaví Jan Burian (hudba a zvukový design) a Jaroslav Hrdlička (video art) na sebe papírové krabice, s nimiž se tu neustále pracuje. Vytvoří jakýsi totem, kolem kterého se tančí. Starší pán ho nakonec rozhoupe a krabice padají. Na jevišti je rázem rušno a rozpoutá se bujarý tanec, kdy za doprovodu tanečnic, předvádí své rock’n’rollové kroky i nástrojař Tůma. Tančí se zápalem, vášní a upřímným úsměvem, i když jeho pohyby jsou úsporné a odpovídají jeho věku. Postupně zapojí všechny tanečnice, zatímco za jeho zády ostatní umělci divoce hrají na nástroje. Drama nabité emocemi končí radostí, vášní a snad příslibem svobody.  

Psáno z premiéry 22. ledna 2017, Divadlo Archa. 

Obyčejní lidé
Režie: Jana Svobodová a Wen Hui
Hudba a zvukový design: Jan Burian
Video art: Jaroslav Hrdlička
Light design: Pavel Kotlík
Dramaturgie: Ondřej Hrab
Dramaturgická spolupráce: Lonneke van Heugten a Carmen Mehnert
Překlady: Ian Yang, Anna Vrbová a André Swoboda
Úprava a projekce titulků: Haruna Honcoopová
Produkce: Jindřich Krippner