Oáza neklidu – Oxymóron Alfredu vlastní

Oáza neklidu.

Autor Lucie Štádlerová

Kniha na první pohled vypadá jako zajímavě zpracovaný almanach, v němž najdete povídání, přehled všech uvedených divadelních inscenací z let 2001–2017, kdy bylo divadlo v rukou Motusu, soubor velmi pěkných fotek, korespondujících s obsahem textů, a přehled bibliografie – ten ovšem není, oproti výčtu inscenací, vyčerpávající.

Studie, které jsou v monografii otištěny, boří prvotní dojem sborníku a povyšují ji na opravdovou a zajímavou knihu. Celkem devět textů představuje divadlo z různých úhlů pohledů a přináší tak, jak napovídá podtitul, „sondu do nitra nezávislé scény“.

Oázu neklidu otevírá esej Ewana McLarena, dlouholetého ředitele tohoto divadla, kterému loni po osmi letech skončilo funkční období. McLaren se zamýšlí nad divadlem jako nad ekosystémem a upozorňuje na unikátnost a izolovanost oáz z biologického hlediska – analogicky tak odkazuje k důležitosti vzniku Alfreda ve dvoře.

Dále se zde nejen z úvodní studie dozvídáme, jak to celé začalo a pokračovalo. Divadlo se utvořilo v roce 1997 pod rukama profesora Ctibora Turby jako nutná potřeba spojit mladé, právě vystudované nezávislé umělce, především mimy, v nichž se kumuloval neklid a chtěli proti tomuto neklidu bojovat vlastní tvorbou a vlastním zázemím. Z Cirkusu Alfred (projekt studentů pod vedením Ctibora Turby) se transformovalo Divadlo mimů Alfred ve dvoře, které takto fungovalo jen dva roky, a poté bylo z finančních důvodů zavřeno. V roce 2001 přišlo sdružení Motus, v čele s Marií Cavinou a Danielou Voráčkovou, a divadlo opět otevřelo a řídilo až do roku 2017. To už je slušná řádka let, během níž lze zmapovat spoustu fenoménů, které se zde vynořily. A lze také poukázat na určité bolestivé i radostné okamžiky této nezávislé scény.

Začátky Motusu popisuje v jedné studii Jana Bohutínská. Fenomén KREPSKA, souboru, který zde zdomácněl a vytvořil mnoho zásadních inscenací, popisuje Marie Adamová. Jana Návratová v kapitole nazvané Z idealistky pragmatičkou představuje další z důležitých postav divadla, a sice provozní krizovou manažerku Šárku Havlíčkovou. Na základě rozhovoru s ní poodkrývá i některé, obyčejnému diváku neviditelné, problémy divadla v tom nejužším vedoucím týmu. Eva Kyselová pak představuje důležitost vzniku souboru Secondhand Women, kolektivu řešícímu ryze ženské otázky, jež zde nalezl zázemí a také se podílel na formování tváře Alfreda ve dvoře. Jakub Škorpil se věnuje představení tzv. divadelní abstrakce, která je vlastní Jiřímu Adámkovi a Boca Loca Lab, kteří na prknech Alfredu uvedli několik spontánně chaotických představení.

Předposlední zastavení patří souboru Handa Gote research and development, shodou okolností a náhod současným spoluprovozovatelům divadla. Lukáš Jiřička uskupení charakterizuje jako „silně expanzivní organismus, jemuž samotné mantinely performativního světa nestačí“. Proto od nich lze očekávat experiment na jevišti, využívání nových technologií a prolínání žánrů. Závěrečná studie Petra Ference upozorňuje na to, že ačkoliv Alfred ve dvoře není hudebním divadlem, vznikla zde spousta skvělých hudebních počinů a došlo ke spolupráci s mnoha kvalitními umělci, jako je Ridina Ahmed, Jan Burian, Tomáš Procházka a skupina B4, Martin Smolka aj.

Kniha podává ucelený obraz jedné pražské nezávislé scény, která za dobu působení překonala mnoho nástrah a ustála svoji existenci, i když její záběr je velmi žánrově omezený. Strasti a slasti jsou zde vyobrazeny střízlivě a s dávkou cynismu a pragmatičnosti, nečekejte pochvalné a obláčkově zaměřené texty. Jedná se opravdu o solidní kritické zamyšlení nad sedmnácti lety působení Alfreda ve dvoře.

Editoři Lukáš Jiřička a Eva Kyselová odvedli velmi dobrou práci a vytvořili publikaci, kterou by současný český umělec rád měl ve své knihovně. Reflektuje nelehkou situaci, ale je plná inspirace, síly a naděje na poli umělecké branže. Vivat Alfred ve dvoře.

Oáza neklidu. Redigovali Lukáš Jiřička a Eva Kyselová. Vyd. 1. Praha: Motus z.s., 2018. 224 str. ISBN: 978-80-270-5238-7