Dílo původně vznikalo jako sólo pro Daniela Calveta, ale během tvorby se k němu připojil choreograf a režisér João Paulo Gross a z původního sólového výstupu se v roce 2015 stal velmi intimní duet dvou mužů.
Inscenace je inspirována chudou a vyprahlou brazilskou oblastí Sertão, o které spisovatel João Guimarães Rosa vydal sbírku povídek The First Stories, z nichž si interpreti vybrali tři příběhy.
První povídku zachycující život řeky převedli na lidské bytí – narodili se jako malý pramínek a zanikli, jako když voda z řeky vpluje do oceánu. V druhém muži neviděli sami sebe, ale odpověďmi na jejich odraz ve smyšleném zrcadle se staly reakce a pohyby druhého tanečníka. A z třetí povídky si umělci vybrali pojednání, že na svět vlastně přicházíme s ničím, a když z něj odcházíme, tak ani nevíme kam. Tyto informace se ale divák dozvídá jedině z programu nebo z diskuse s interprety, ze samotného představení nebylo jasné, zda se povídkami jen inspirovali k pohybu, nebo chtěli předat jednotlivé příběhy.
Pohybový materiál tanečníků byl naprosto ojedinělý, ale pro diváka jen velmi těžce čitelný. Muži si na jevišti vytvořili svůj vlastní svět, do kterého nešlo lehce proniknout. Celé vystoupení bylo procítěné, ale vše se odehrávalo pouze mezi tanečníky, žádná z emocí nebyla směřována na publikum, jež si chvílemi mohlo v sále připadat tak trochu navíc. Tito dva tanečníci na scéně často působili jako jedno tělo, měli mezi sebou silnou vazbu, která se nepřetrhla až do samotného konce, kdy stáli před tleskajícím obecenstvem ruku v ruce.
Calvet a Gross svými pohyby povětšinu představení připomínali hmyz, pracovali totiž s končetinami tak, že navozovali dojem mušího šustění a otírání si nožek jedné o druhou. Jejich pohyb byl rozvážný, pomalý a plynulý, hodně využívali blízkého kontaktu, vzájemného navažování a přenášení těl, které mnohdy evokovalo náznaky akrobatických prvků, k nimž ale v inscenaci nedošlo. V představení nepřišla nijak závratná gradace, v jednu chvíli muži tančili synchronně a do pohybu zapojili švih, ale opravdový vrchol mi v díle chyběl.
O Crivo mělo pozvolný začátek doprovázený zvuky přírody, které se objevovaly v průběhu celého vystoupení a společně se specifickým způsobem pohybu tanečníků měly připomínat podmínky a prostředí brazilské oblasti Sertão. Ale čím víc bylo v inscenaci čistě hudebního doprovodu, tím lidštěji působili i interpreti. Kouzlo okamžiku dokresloval výborný světelný design a scéna, nad kterou se celou dobu vznášel červený prach, jejž tanečníci rozviřovali svým pohybem na obnaženém, nasvíceném jevišti. Nebylo tak potřeba žádných jiných prostředků, nebo dokonce rekvizit k navození atmosféry.
O Crivo je z velké části založeno na kontaktní improvizaci a v choreografii zaujme časté intenzivní objímání, jeden z mužů je při objetí vždy dominantnější, což ukazuje na vzájemnou závislost. Umělci v následné diskusi prozradili, že pro ně bylo nejtěžší zůstat po celou dobu představení v roli. Pro diváka bylo ale náročné tyto úlohy vůbec pochopit, protože jejich zpracování příběhů z pohybu nebylo znát. Na publikum z performance působilo spíš audiovizuální zpracování a více rozdílných, na pohled atraktivních obrazů než jednolitá linka.
Psáno z představení 28. května 2017, Kulturní centrum Cooltour.
O Crivo
Režie, choreografie a hudební výzkum: João Paulo Gross
Pohybový výzkum: João Paulo Gross a Carolina Ribeiro
Kostýmy: Flora Maria a Anunciação
Světla: Henrique Rodovalho
Produkce: Giselle Carvalho
Foto: Lu Barcelos
Video: Semáforo Audiovisual
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu