Nová generace opět naživo v Disku i prostorách HAMU

Fake and Famous. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Zuzana Rafajová

Prostory Hudební a taneční fakulty se rozpohybovaly a rozezněly jazzovým jamováním v páteční večer, kdy si studenti katedry tance (dramaturgii si vzaly na starost Michaela Dzurovčínová, Adéla Kašparová a Ester Trčková) ve spolupráci se spolužáky z katedry jazzové hudby připravili pouť známými i novými prostorami školy. Skrze schodiště, papírem podlepená okna, nasvícenou půdní vestavbu, šatny, jejichž skříňky nabízejí nepřeberně možností ke hře, a klikaté chodby se diváci nakonec dostali do gotické věže spojující dvě hlavní budovy fakulty – Lichtenštejnský a Hartigovský palác, kde se odehrálo finální představení studentky choreografie Soojin Jo za doprovodu Anežky Matouškové, Jana Bárty, Jana Michálka, Jakuba Švejnara, Miloše Kunce a Petra Balhara.

V sobotu večer následoval první z programů v Disku. Původně plánovaný triptych bylo ze zdravotních důvodů nutno zkrátit pouze na dvě části, v nichž svou tvorbu představili dva mužští zástupci oboru choreografie, Jaroslav Lambor a Jan Razima. Lambor uvedl svého Zabijáka s tématem domácího násilí, jenž měl premiéru letos na podzim (recenze zde), Razima sáhnul po svém loňském opusu Fake and Famous, jenž se strefuje do pozlátka a povrchní pomíjivosti popkultury (recenze zde). Zabijáka stejně jako během zářijové premiéry drží především interpretační výkony ústřední dvojice, v níž svou syrovostí, charismatem a smyslem pro zvnitřnění nelehkého a mnohdy protichůdného boje násilníkovy oběti vyniká Tereza Holubová. Původně pětičlenný sbor dívek se tentokrát zúžil pouze na trojici, výsledku to ovšem na dopadu nikterak neubralo. Osobně rovněž považuji za šťastné vypuštění samotného závěru choreografie, kde se při premiéře objevila choreografova matka. Uzavření kruhu dávalo sice z dramaturgického hlediska smysl, mohlo však přece jen působit příliš návodným dojmem.

Razimovo dílo se také opíralo o silné osobnosti, které svou interpretací posilovaly choreografovy zásadní myšlenky, ať už se jednalo o na první pohled vyprázdněnou, smyslně se v rytmu mainstreamových hitů vlnící Michaelu Dzurovčínovou před větrákem, postupně se za doprovodu árie Ducha chladu z opery Král Artuš Henryho Purcella hroutící Lucii Matouškovou nebo Annu Benhákovou, jejíž chorobná touha po slávě je ubíjející a ve své hysterii děsivá. Od naštelovaných, zářivých úsměvů a popu se atmosféra pomalu překlápí do niternějšího, křehčího světa, kde vedle barokních árií (mezi nimi např. Music for a While z Purcellova Oidipa) vystupuje do popředí zejména finální scéna, během které se do spodního prádla svléknutá tanečnice Michaela Kadlčíková (roli nastudovala po Markétě Jandové) marně pokouší zachytit a nenechat roztéct vajíčka, která na ni kladou její kolegové.

Na podobnou notu jako Fake and Famous navázala v neděli Katarína Hudačková, studentka katedry nonverbálního divadla, se svým Hľa, človek. Sólové dílo, v němž autorka byla rovněž interpretkou, se opírá o její bezprostřednost, v níž je dokonale rozkošná a se kterou hledá svou roli ve světě a snaží se porozumět podivně pokřiveným měřítkům televizních soutěží talentů a reality shows, které s určitým cynismem odkrývá.

Choreografka Adéla Kašparová v rámci nedělního programu uvedla inscenaci Is This Enough? pro čistě mužský ansámbl tanečníků. V pohybovém rejstříku zkombinovala prvky současného tance s technikami street dance, výsledek však jednak poněkud doplácel na ne vždy zcela dotažené taneční provedení, jednak na nejasně komunikovanou myšlenku naznačenou v anotaci. Jako pohybová etuda a spojení různých stylů možná zajímavé, ale dostačující? Když už se autorka názvem ptá, tak bohužel nikoli.

Závěr neděle a letošní Nové generace patřil Armanu Kupelyanovi s klaunérií The Playground of the Unconscious Self, ve které autor představoval zkroucenou, poťouchlou postavičku přebývající v podvědomí člověka, jež má na starosti výrobu jeho snů. Zhruba půlhodinový výstup stál na Kupelyanově pohybovém i hlasovém mistrovství a nemalém smyslu pro komiku, jejíž podoba se u diváctva tvořeného z valné většiny jeho spolužáky a studenty HAMU či DAMU setkávala s halasným, otevřeně projevovaným nadšením, jež místy připomínalo chování publika frekventantů mateřské školy při loutkovém divadle. Přiznávám, fyzický humor se se mnou osobně setkává jen velice výjimečně, zde jsem navíc měla chvílemi pocit, že se diváci smějí podobně jako naši předci u sledování tzv. obludárií, cirkusů přelomu 19. a 20. století (na druhou stranu mě nejvíce pobavil vtip na téma mokrého snu, takže s mou bohorovnou povzneseností to nebude tak horké). Vedle nevázané, místy až prvoplánové legrace The Playground nabízelo i momenty intimnější, bolestnější a mrazivější, u nichž se nejsem schopná rozhodnout, zda náhodou neměly být krapet akcentovanější, aby zarezonovaly, nebo bylo jejich provedení a dramaturgické zasazení naopak odměřené s neurochirurgickou přesností a větší míra by je vrhla do roviny zbytečného moralizování či lacinosti.

V loňském roce podzimní Nová generace probíhala v online prostředí za pomoci promítaných tanečních filmů, je tedy jistě dobře, že jsme se tentokrát dostali opět do divadla (či do prostor HAMU), protože lidský kontakt živému umění dodává vždy další, tolik potřebný rozměr. Pro studenty jde rovněž o platformu, jež je nedílnou součástí jejich úspěšného studia a která jim dává zpětnou vazbu i nad rámec běžných seminářů a konzultací s jejich pedagogy. Proto doufejme, že v nadcházejícím roce bude nadále možné formu udržet a prostor rozšiřovat.

Psáno z představení ve dnech 26. – 28. listopadu 2021.

Festival Nová generace

Akademická půda
Dramaturgie: Michaela Dzurovčínová, Adéla Kašparová, Ester Trčková
Produkce: Natálie Matysková
Light design: Filip Horn
Supervize: Bohumíra Eliášová

Zabiják
Choreografie: Jaroslav Lambor
Hudba: Jaroslav Barášek
Scéna a kostýmy: Anna Šmídová
Produkce: Kristýna Mazánková

Fake and Famous
Choreografie: Jan Razima
Zvuková tvorba: Jan Vaniš
Kostýmy: Inés Andučić
Produkce: Natálie Matysková

Hľa, človek
Koncept a dramaturgie: Katarína Hudačková
Světelný design: Martin Bitala
Produkce: Věra Ondrašíková

Is This Enough?
Choreografie: Adéla Kašparová
Hudba: Anna Kolářová, Ondřej Rozum
Kostýmy: Ruslana Basenko, Sabina Škodová
Produkce: Barbora Koťová

The Playground of the Unconscious Self
Koncept: Arman Kupelyan
Dramaturgie: Emil Rothermel
Scénografie: Lidya Arinna Emir, Alexandra Chernomashyntseva
Hudba: Štěpán Plíva
Produkce: Veronika Krejčí