Nová generace – Hra se street dance i reflexe honu za štěstím

Is This Enough? Foto: Michal Hančovský.

Autor Clara Zanga

Kateryna Lopakhtina si za téma krátkého osmiminutového sóla zvolila příběh antické bohyně Astreji. Její vystoupení bylo příjemným otevřením přehlídky studentských prací. Pohybově byla v choreografii znatelná inspirace klasickou i neoklasickou taneční technikou, za její největší výsadu považuji znatelné emoční nasazení a tanec, který šel takřka na dřeň. Pokud choreografka v budoucnu dosáhne větší pohybové preciznosti, dodá to jejímu dílu dozajisté na kvalitě.

Lopakhtina zvolila tklivou symfonickou hudbu, která postupně přecházela do elektronické, což dobře podtrhovalo hlavní linii díla – příběh o bohyni, která bojovala za spravedlnost. Některým pohybovým sekvencím by slušela větší prostorová velkorysost a dotaženost. Celkový dojem z vystoupení byl však dobrý.

Mužská křehkost

Na scéně ji vystřídala trojice mužských tanečníků. Autorka inscenace Is this Enough? Adéla Kašparová s nimi spolupracovala již dříve a verzi díla v plné dvanáctičlenné sestavě uvedla na začátku tohoto roku. Nyní dílo kvůli velké absenci tanečníků upravila a místo dvanácti nechala na scéně jen tři, kteří v někdejší podobě díla zůstali na jevišti zhruba v jeho poslední třetině. Zdá se, že zjednodušení co do struktury i obsazení celkovému dojmu neuškodilo. Vymizely některé technické nedostatky, k nimž při dvanáctičlenném obsazení docházelo, a choreografie lépe plynula.

Některé aspekty se ale v užší sestavě logicky vytratily. Méně čitelným se stalo například ústřední téma díla, kterým jsou vnitřní nejistoty mladých mužů akcelerované společenským tlakem, jejich křehkost a zranitelnost. Tyto aspekty se dařilo lépe uchopit v hromadných scénách, které byly metaforou společnosti neustále se ženoucí vpřed. Celkovému estetickému dojmu z práce Kašparové však užší sestava prospěla, zejména co se týče lepší synchronizace tanečníků.

Z jejich pohybů je patrné, že nemají zázemí v klasické ani současné taneční technice, v užším kruhu vystupujících však působí jejich technika mnohem více sjednoceně. Skromnější verze inscenace se zároveň silněji dotýká zranitelnosti mužů, kteří jako by své nejistoty méně skrývali a intenzivněji je artikulovali skrze citlivé partnerské obrazy s prvky akrobacie, v nichž trojice využívá své dovednosti ze street dance.

Některé pohyby tria jsou organické, vytvářejí živočišné obrazce, jiné jsou až robotické. Někdy kooperují společně, jindy se každý sám s klapkami na očích žene v před a nevidí, že jeden z nich životnímu závodu nestačí a padá. Autorka díla přichází i se zajímavými gestickými figurami a vůbec nejsilnější jsou pasáže, kdy tanečníci kráčí velkoryse do prostoru, pohybují se synchronně, výrazně rytmicky v rychlejším tempu.

Topornější je jen závěrečná část, kdy se tanečníci metaforicky a fakticky obnažují. Závěr klade větší nároky na jejich herecké a výrazové schopnosti, které ještě nejsou na dostatečné úrovni a na místo emotivně působí spíše rozpačitým dojmem. Bez ohledu na to je zajímavé pozorovat evoluci tvorby mladé choreografky, která by v budoucnu mohla díky svému zájmu o urban styles na českou taneční scénu přinést svěží vítr.

Nekonečný hon za štěstím

Nejzdařilejším dílem večera se stala jednoznačně choreografie The Miners Ester Trčkové, která by s trochou další práce mohla být klidně uvedena mimo studentskou platformu. Trčková se zabývala lidskou touhou po štěstí se všemi slepými uličkami a zádrhely, na něž lidské bytosti při urputném hledání narážejí. Dílu prospěl také dobrý výběr technicky i výrazově zdatných tanečníků – Kateřiny Jabůrkové, Žanety Musilové, Adama Kmenta, Davida Králíka a Barbory Ptáčkové. Silná sestava téměř výhradně absolventů Konzervatoře Duncan centre předvedla opravdu kvalitní práci.

Je patrné, že ve tvůrčím týmu nechyběla scénografka Veronika Traburová, jevišti tak vévodí několik žebříků, po nichž se za svým štěstím v úvodu tanečníci šplhají a v šedých uličkách každodennosti si na cestu svítí čelovkami, které prorážejí dým na scéně. Výborná hra se světlem se odráží i v pohybu. Škoda je jen, že žebříky se znovu vracejí do hry až v samotném závěru představení. Jistě by se s nimi dalo scénograficky vymyslet mnohem víc.

Produkce má atmosféru akčního filmu. Čtveřice v pracovních kombinézách usilovně hledá štěstí v havířských štolách života, zatímco se na scéně občas objeví záhadná postava v barevném kostýmu plném penízků, třpytivých látek a kožešin v podání Barbory Ptáčkové. Jestli je to sama štěstěna, kterou se snaží některý z tanečníků tu a tam polapit, zůstává na divákovi.

Tématem Trčková zároveň drží prst na tepu doby. Hledání štěstí je námětem nadčasovým a zároveň vysoce aktuálním – kolik jen najdeme příruček, jak dosáhnout úspěchu a radosti, kolik knih už napsali lidé, kteří na „to“ přišli. A nehledáme nakonec i na sociálních sítích jen trochu dopaminu, uznání, pocitu sounáležitosti, a tím i štěstí? Všichni po něm toužíme, ale i v neštěstí se dokážou radovat asi jen ti šťastnější.

Autorka naráží na to, kde štěstí pravděpodobně není, když nechává Adama Kmentu, aby naletěl na pozlátko a zamotal se do spletence materiálních statků, od třpytivého prstýnku až po rádio. Záhy zjišťuje, že tudy cesta nevede a vrací se do řad hledajících. Škoda jen, že Trčková nerozpracovala tuto linku hlouběji. Muž, který naletěl lákadlům konzumerismu a uvěřil, že radost je ve hromadění, si nenese žádné následky, ale ani poučení. Přitom zabývat se hlouběji touto slepou uličkou by mohlo být zajímavé.

Choreografka si za pomoci nahrávek mluveného slova hraje také s jakýmisi motivačními citáty dneška. Ukazuje, jak jsou mnohdy protichůdné, a tak člověk v závodu o štěstí běží zmateně ode zdi ke zdi, když mu radí z jedné strany, že život je závod, a tak má utíkat, a z druhé, že když nejde o život, nejde o nic. Šum z reproduktorů odpovídá šumu z mnoha komunikačních kanálů, které k člověku v současnosti promlouvají. Hlasů je dnes tolik, že život se může začít snadno ubírat směrem k paralýze místo happy endu…

Rozpačitější a zbytečně dlouhá snad byla jen ta část, kdy se tanečníci navzájem různě škádlili a lechtali, až všichni propukli v křečovitý hurónský smích. Na druhou stranu, pokud autorka narážela na kult „toxické pozitivity“, v poslední době kritizovaný psychology a psychoterapeuty, podle nějž se člověk má snažit být za každou cenu šťastný a nedávat průchod negativním emocím, křečovitost a trapnost byla na místě.

Dílo Trčkové je celkově velmi zdařilé, soudržné, dobře propracované, je evidentní, že na něm spolupracovala také dramaturgyně Marta Hermannová, která dozajisté dále pozvedla jeho strukturu a logičnost. Nezbývá než se těšit na další choreografie mladé autorky.

Psáno 12. listopadu 2022 z KD Mlejn

Astrea
Choreografie, interpretace: Kateryna Lopakhtina
Hudba: Woodkid

Is This Enough?
Choreografie: Adéla Kašparová
Interpretace: Adam Capouch, Tadeáš Chmel, Vojtěch Koběrský
Hudba: Anna Kolářová, Ondřej Rozum
Kostým: Ruslana Basenko, Sabina Škodová
Produkce: Barbora Koťová
Vedoucí práce: Bohumíra Eliášová

The Miners
Choreografie: Ester Trčková
Interpretace: Kateřina Jabůrková, Žaneta Musilová, Adam Kmenta, David Králík, Barbora Ptáčková
Hudba: Tomáš Borl
Scénografie a kostýmy: Veronika Traburová
Dramaturgie: Marta Hermannová
Pedagogické vedení: Bohumíra Eliášová