Pod hlavičkou Nové generace se již potřetí v této sezoně představili studenti choreografie z katedry tance pražské HAMU. V neděli 15. prosince 2013 diváci na scéně divadla Ponec viděli i tři díla pocházející z dílny mladých tvůrců.
První číslo vytvořil i pohybově ztvárnil Martin Talaga. Jeho práce s názvem BOI se nesla v duchu lidového tance. Prostředky, kterými toto prostředí evokoval, byly dudy, lidové písně, dupy nohou i kostým (černé kalhoty s výšivkami a vysoké černé boty). Celkovou náladu podtrhovala Katarína Kalivodová, která přímo na jevišti zpívala tesklivé lidové písně.
Nasvícené dudy, ležící na začátku uprostřed scény, propojovaly celé představení. Martin Talaga a Katarína Kalivodová si je vzájemně předávali, reagovali na ně. Choreografie začínala na zemi, kdy tanečník svým tělem odpovídal na to, jak se zmíněným hudebním nástrojem zacházela zpěvačka za mikrofonem. Zpočátku se jen převaloval, přičemž akustický podklad mu poskytl nafukující se měch dud. Postupně „rostl“ po vertikále a na nelibozvučné mečivé zvuky dud reagoval, že si dlaněmi zacpával uši. Pohybové tempo se zrychlovalo a tanečník se začal chovat jako někdo, kdo za nějakým účelem předkládá k posouzení své tělo. Jako model, který se snaží ukázat v tom nejlepším světle. Tělo jako maso, kus hmoty. Exaltované pózy, zvířecí pohyby, to vše stále v závratnějším tempu. Diagonální pruh světla, který následně ohraničil scénu, ukázal cestu tanečníkově unavenému tělu do zákulisí.
Na celou choreografii lze nahlížet jako na vypořádání se autora se současným chápáním mužského elementu. Můžeme zde spatřit i určité subjektivní vyúčtování s lidovým tancem, jehož odkaz je na Slovensku, odkud tvůrce pochází, stále živý.
Další dílo s názvem 2 pocházelo od Pala Kršiaka, rovněž studenta choreografie na HAMU. Jeho anotace v programu naprosto vystihovala celé dílo: „Lehce patetický a lehce sarkastický, předapokalyptický, wagnerovský duet muže a ženy.“ Při prvním letmém osvětlení scény diváci spatřili jen obtížně definovatelnou pózu muže a ženy, která nastínila neuchopitelnost celé choreografie.
Tanečnice (Kristýna Němečková, 
demisólistka baletu Národního divadla) a tanečník (Tomáš Červinka, sólista Pražského komorního baletu) byli oděni do tělových trikotů zvýrazňujících páteř a žebra. Svými pomalými, velkými až širokými pohyby se snažili pojmout celý prostor jeviště. Vyzařovalo z nich téměř hmatatelné napětí a soustředěnost. Diváky drželi v očekávání, že se chystá něco významného. A právě rafinovaná pomalost mohla evokovat přípravu na boj nebo některé patetické záběry z amerických apokalyptických filmů. Divák si stále mohl pohrávat s otázkou, jestli choreografii brát vážně, nebo ne. Až heroickou velkolepost dodávala dílu i hudba Richarda Wagnera.
Do třetice vystoupila se svou choreografií Vzdáleni prachu Markéta Jandová (studentka choreografie HAMU a stálý host Pražského komorního baletu) spolu s tanečníkem Oliverem Maharem (sólista Pražského komorního baletu). Ona v bílém, on v černém, on dominantní, ona podřizující se jeho vůli.
Před diváky se otevřel obraz ženy v bílých šatech stojící uprostřed scény. Kolem ní do spirály rozsypaná mouka, jež ohraničovala prostor, ve kterém se následně vše odehraje. Ve vyznačeném teritoriu se pohybovala nejistě, jako zvíře zahnané do kouta
. Její chodidla vytvářela v bílém poprašku stopy, posléze nohy po podlaze sunula, a její otisky tak dostávaly novou podobu. Snažila se z určeného území vymanit, ale pokaždé se stejně stáhla zpět na střed. Její bázlivost připomínala kočku. Náhle ji vyrušil muž v černém oblečení. Chytil ji do dlouhého opasku a začal ji formovat k obrazu svému. Trhavými pohyby se mu snažila vymanit, ale on byl silnější. Její strach se odrazil v roztěkaných gestech nebo zvednutých ramenou. Našlapovala jako ustrašená šelma. Pomalu se mu podvolovala a jejich synchronní tanec skončil společným odchodem. Učinila rozhodnutí, tentokrát odešla s ním. Výraznou složku představovala živá hudba vytvořená přímo pro choreografii, kterou na scéně interpretoval její autor, Jan Kasal z katedry bicích nástrojů na HAMU.
Tematika i zpracování choreografií přinesly uspokojivou rozmanitost. Každý tvůrce pochází z jiného tanečního prostředí, přistupuje k pohybu po svém, má jiné zkušenosti. Pohybovou exaltovanost vystřídala promyšlená umírněnost a v závěru až do krajnosti vyhrocená submisivnost.
Psáno z představení 15. prosince 2013, divadlo Ponec.
Nová generace 3/13
BOIKoncept a choreografie: Martin Talaga
Dramaturgie: Katarína Kalivodová
Zpěv: Katarína Kalivodová
Light design: Michal Kalivoda 2
Choreografie: Palo Kršiak
Hudba: Richard Wagner
Kostýmy: Dominika Charousová Vzdáleni prachu
Choreografie: Markéta Jandová
Hudba: Jan Kasal (HAMU, katedra bicích nástrojů)
Kostýmy: Hana Frišonsová Foto: Michal Hančovský
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu