Ninjové jako vánoční dárek
Při návštěvě Janáčkova divadla v Brně mne zaujala upoutávka, na které byla fotografie tanečníka v barevném kostýmu s výraznou maskou, bílými vlasy a velkým nosem, zvoucí na Japonské pohádky s podtitulem Taneční projekt pro nejmenší děti. V době adventu jistě hledala dramaturgie baletu Národního divadla Brno nějaký zajímavý titul pro dětského diváka, a tak se 22. listopadu 2013 v brněnské Redutě sešla poměrně velká skupina dětí, aby se trochu pobavila, nechala se okouzlit a spoluprožila divadelní zážitek vycházející z neznámé kultury Dálného východu. Na projektu se setkali dva tvůrci japonského původu – Nori Sawa – profesionální loutkář, performer a režisér, který vytváří představení jazykem loutkového divadla jak pro dospělé, tak pro děti, a Aki Nishio – tanečnice souboru baletu NDB, která již získala své první zkušenosti v tvůrčích dílnách Choreografického ateliéru.
První půlhodinová taneční pohádka byla uvedena už dříve v komponovaném večeru Čertovské pohádky. Pochází zcela z autorské dílny Aki Nishio, která je současně libretistkou, choreografkou, režisérkou i výtvarnicí pohádkového příběhu nazvaného Tengu. Tengu je lesní démon, kolem něhož se rozehrává jednoduchý příběh mladé matky s dvěma neposlušnými syny a kouzelným zrcadlem, jež svému majiteli propůjčuje velkou sílu, energii a odvahu. Z hlediska choreografického zpracování dokázala autorka, že je schopna vystavět logické taneční variace a charakterizovat postavy reálného i kouzelného světa. Nejasně už ale vypráví příběh jako 
režisérka. Ptáme se, proč matka odchází hledat útěchu do lesa – vždyť její chlapci zas tak neposlušní nejsou. Proč Karasu, pomocník Tenga, ukáže chlapcům cestu k jejich zajaté matce a proč, když matka probodne zlého Tenga, následuje společný „taneček“ smíření. Když jdeme na cizokrajnou pohádku, těšíme se, že objevíme něco typického pro danou kulturu a zemi. Tady se snad nejhůře na celém díle podepsala hudební koláž Petra Duchalíka a Dušana Sedlaříka. Máme pocit, že tu kočička s pejskem vařili dort. Nemám nic proti hudebním kolážím, ale zní jen jednoduchá prvoplánová, jakoby filmová hudba k večerníčku doplněná o sladkobolný symfonický nádech, trochu píšťaly lidového tance, ostinátní bicí, náznak jazzu, a to vše bez vzájemné souvislosti. Ani po výtvarné stránce nenajdeme mnoho typicky japonského – pouze náznak scény a výrazné masky dvou zloduchů. Japonští bojovníci ninjové v černém splývají s tmavou scénou a pro skutečný efekt jim chybí ostrost a údernost skutečných zabijáků. Jen dvojice zlobivých chlapců v podání Uladzimira Ivanoua a Arthura Abrama dokáže přinést na jeviště humor a bezprostřední kontakt s dětským divákem.
Druhá část večera nese slovo Ninja přímo v názvu. Hlavní hrdina – japonský bojovník – jde osvobodit krásnou princeznu od zlé příšery. Spolu se svým koňským přítelem se mu to po zdolání řady překážek podaří. Tento projekt Noriho Sawy vůbec není taneční. Je to vlastně one-man show, která se opírá z největší části o výtvarné uchopení. Autor je současně interpretem-mimem a loutkohercem, režisérem, autorem výpravy i její realizace. Jen hudba, tentokrát zahrnující japonskou inspiraci, je z dílny Toshihira Nakanishia. Na jevišti je roztaženo velké plátno, které slouží jednak stínovému divadlu a jednak jako projekční plocha, na kterou promítá obrázky dokreslující příběh sám Nori Sawa. Když se děje něco hrůzostrašného, doprovází tuto projekci podivnými neidentifikovatelnými zvuky. Jako bojovník Ninja také zasahuje do d
ěje. Nikoli však stylizovaným symbolickým pohybem japonského divadla, ale zvětralou popisnou pantomimou. A je-li hlavní aktér v akci, vyskočí překvapivě na jeviště civilně oblečená pomocnice, usadí se u projektoru a sama obrázky promítá. Dovedu si představit workshop, kdy se děti přímo účastní na vznikající projekci a hledají možnosti práce s obrazem, figurkami na špejli, vodou, barvou apod. Pro představení je to však málo a zajímavý výtvarný princip se brzy okouká. A tak to nejkouzelnější tvoří dvě loutky – kůň, z jehož těla se dá vytvořit velká mořská lastura či tradiční krásná princezna.
Dětské publikum je vnímavý partner. V tomto večeru však příliš nereagovalo a v druhé části se spíše nudilo. Pro nejmenšího diváka bylo toto dvojí uchopení bojujících ninjů hodně vzdálené. Ti starší už je znají z počítačových her. Ale divadlo pro děti má svá specifika. Musí malého člověka zatáhnout do hry. Je třeba někomu fandit a jiného se bát, být fascinován magií divadla, a to se během představení příliš nezdařilo.
Psáno z premiéry 22. listopadu 2013, Divadlo Reduta.
Japonské pohádky – Taneční projekt pro nejmenší děti
Tengu Libreto, choreografie a režie: Aki Nishio
Výtvarný koncept: Aki Nishio
Hudební koláž: Petr Duchalík, Dušan Sedlařík
Asistent choreografie: Gustavo Beserra Quintans
Masky: Yumi Mráz Haiashi Ninja
Režie, výprava a provedení: Nori Sawa
Hudba: Toshihiro Nakanishi
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu