Nincs – Hra pro málo hráčů

Nincs (Don Mulefu, Dana Pala, Simona Machovičová). Foto: Andrea Barcalová.

Autor Petra Dotlačilová

Dana Pala možná ještě není zcela etablovaným jménem na české scéně současného tance, rozhodně ale není žádným nováčkem. Po studiích na HAMU a v Barceloně vytvořila v Praze například choreografie Puls, La Mar nebo site-specific projekt Materia v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně. Je také podepsána pod choreografií v opeře Slavík/Jolanta uvedené v Národním divadle. Ve své práci klade důraz na invenční light design a často spolupracuje se skladateli současné hudby. Dalo by se říci, že každé její dílo je experiment jiného druhu, s hudbou, prostorem, světlem či příběhem.

V novém projektu se plně ponořila do tématu hry. Inspirovala se herními plánky, které vytvořil výtvarník Jan Kopřiva (vedený jako autor scénografie), a pulzujícími hudebními motivy mobilních her od skladatele Martina Víta. Tvůrčí tým doplnila kreativní skupina Maess, pracující se světlem v mnoha podobách (i když podle výčtu jejich práce se zdá, že toto pro ně byla první divadelní spolupráce). Za své „spoluhráče“ si choreografka a zároveň interpretka Dana Pala zvolila možná překvapivou kombinaci tanečníků: Simonu Machovičovou, známou například z inscenací Lenky Vágnerové nebo 420People, a Dona Mulefu, absolventa Duncan Centre, který se věnuje převážně freestylu. Jejich odlišné taneční kvality a zkušenosti měly přispět k pestrosti společně dotvářeného choreografického materiálu.

Hra začala již před divadlem. Při rozdávání programu ve třech barevných verzích nás organizátoři vyzvali, abychom hlasitě oznámili „svoji barvu“, až vejdeme do sálu. Tím jsme postupně spustili dění uvnitř. Scéna byla ohraničena papírovými trubkami visícími ze stropu, jež v průběhu představení shora prosvěcovala barevná světla a ta vytvářela zajímavé efekty. Trubky se později staly též taneční rekvizitou. Na jevišti se navíc nacházela velká bílá kostka s různými symboly, kterou vzápětí tanečníci roztáčeli a podle políčka, které padlo, zatančili určitou sekvenci. Konkrétní pohyby a vazby spojené s výsledkem hodu se daly určit teprve, až začaly padat častěji; někdy mohla hra vést až k frustraci tanečníků, kteří museli tančit některé sekvence mnohokrát za sebou

Brzy se ale na scéně objevila druhá kostka, tentokrát celá bílá, pověšená ze stropu. Jako by měla magickou sílu, přitahovala hráče soupeřící o to, kdo na ni dosáhne dříve, což poskytlo příležitost i k mírně akrobatickým vazbám. Její spuštění na podlahu se stalo cílem většiny následujícího „snažení“ a odměnou pro vítěze hry.

Představení nabídlo vícero variant hry; někdy to vypadalo, že pravidla a tempo určuje objekt, jindy pulzující herní hudba nebo světlo. Ovšem bez znalosti konkrétních zásad si můžeme jen domýšlet, kdy se co děje. Program obsahoval pouze stručný výčet „políček“, podle kterých hráli tanečníci o odměnu: „jsi v bažině“, „buď lanýž“, „namaluj obraz“, „buď Youtuber“, „buď oční bulva“ atd. Tedy instrukce podobné těm, jež dostávají herci (někdy i tanečníci) při improvizaci.

V tanečním ztvárnění jmenovaných interpretů se ovšem nejednalo o prvoplánové obrazy, spíše o příležitost k experimentování s pohybem, kdy se projevil individuální vklad. Simona Machovičová vždy uhrane svým ladným pohybem plným vnitřní energie a síly, přirozenou flexibilitou, zajímavým a zaujatým výrazem obličeje i celého těla. Don Mulefa byl ve výrazu tváře neutrálnější, exprese se soustřeďovala do těla s výraznou muskulaturou; některé jeho pohybové sekvence nezapřely zkušenost s hip hopem a freestylem, místy připomínaly i capoeiru. Sama choreografka působila vedle svých spoluhráčů po pohybové stránce asi nejméně výrazně, doháněla to ovšem výrazem dětské radosti ze hry či bolesti při ztrátě „života“. Alespoň tak jsem pochopila symboliku třech proužků suchého zipu, které měli tanečníci připevněné na kostýmu, každý ve „své“ barvě.

Během vzájemné interakce někdo o jeden či dva proužky přišel, což ho viditelně oslabilo a navíc vyloučilo ze hry i ze společnosti hráčů. Představení mělo totiž ještě další téma – hra asociovala společenskou interakci, téma týmu a naproti tomu jedince vyloučeného ze společnosti. Společná nevinná zábava se někdy zvrhla v drsné soupeření. Oslabený hráč se tak stal obětí útoku ostatních, kteří se proti němu semkli. Ke konci si ale hráči své „životy“ začali vyměňovat a sdílet, což poskytlo příležitost k duetům ve všech variantách. Teprve opětovnou spoluprací aktéři konečně dosáhli toho, že se vytoužená výhra spustila až na zem (že by metafora společenského happy endu?).

Nincs je ambiciózní inscenací, v níž se mísí mnoho elementů, od práce se skutečnou hrou, herní hudbou, pohybovou improvizací až po témata společenského řádu. Právě množství různých vjemů může ovšem vzbouzet dojem roztříštěnosti scénické i dramaturgické. Na druhou stranu, neustálé proměny dění udržovaly pozornost diváka, který se snažil pochopit pravidla hry. Neubráním se ale dojmu, že by bylo zábavnější se hry aktivně účastnit, než ji pasivně sledovat. A právě v tom lze spatřovat potenciál této hříčky – větší interakce s publikem se zde přímo nabízí, škoda, že se toho nevyužilo. Pouhé sledování mi nestačilo k tomu, aby mě Nincs svou hravostí zcela strhlo.

Psáno z premiéry 21. června 2019, Studio Alta.

Nincs
Choreografie, koncept: Dana Pala
Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu, Dana Pala
Výtvarná spolupráce, scénografie, grafika: Jan Kopřiva
Hudba: Martin Vít
Světelný design: kreativní skupina Maess (Jonáš Gajar, Jakub Kubíček)
Premiéra: 21. 6. 2019