Nepojmenovatelný tanec Mina Tanaky se dotkl srdcí diváků

Min Tanaka. Foto: Jakub Hrab.

Autor Lucie Dercsényi

O své umělecké vizi promluvil dosavadní umělecký šéf před samotnou performancí Mina Tanaky, jenž s hudebníkem Johnem Calem činnost Archy zahajoval a nyní přijel, aby takřka třicetiletou Hrabovu éru uzavřel: „Při jednom z mnoha rozhovorů, které jsme spolu s Minem v průběhu let vedli, Min na mou otázku Co je to tanec? odpověděl: Tanec, to je něco mezi mnou a tebou. A já jsem přesvědčený, že to je ta nejlepší definice divadla obecně. Pro mě je velmi důležité právě to slovo MEZI. To MEZI se někdy překládá do japonštiny výrazem MA. Od Mina vím, že slovo MA definuje prostor ze subjektivního hlediska, zároveň má širší význam a umožňuje tedy moment sdílení. A právě to sdílení je důvodem, proč se celý život divadlem zabývám.“

Tanec jako životní pouť

Min Tanaka, japonský tanečník, herec a choreograf, se do Divadla Archa několikrát navrátil, představil i tanec v proudu Vltavy při jeho znovuotevření po povodních, prezentoval zde svá sóla, inscenoval s českými umělci díla Grimm Grimm a Body. Premiérou inscenace Nepojmenovatelný tanec, dvakrát reprízovanou a vytvořenou v Arše a pro ni, se spolu s diváky s tímto prostorem rozloučil. 

Tanaka oslaví za dva roky osmdesátiny, jeho tělo objímá plno zkušeností a vzpomínek a je stále schopné odkrývat tajuplné zákruty lidské psychiky. Tanaka původně studoval klasický a moderní tanec, ale v roce 1974 se od těchto forem odvrátil a vydal se vlastní cestou tělesného projevu. V 80. letech byl spojován s Tatsumim Hidžikatou (1928–1986), představitelem japonského tance butó. Tanaka pro svá umělecká vyjádření již tento termín nepoužívá, nicméně v souladu s tímto žánrem akcentuje hluboké ponoření do těla, které je pro něj zdrojem nefalšovaného fyzického projevu zrcadlícího vnitřní prožívání a impulsy skrze dvěstěprocentní mentální koncentraci. 

Ta byla patrná po celou dobu Tanakova prosincového loučení s Divadlem Archa. Oblečen do šedé tuniky, přepásané černou látkou, klečí uprostřed scény, obklopené i ze stran diváky sedícími nejen na židlích, ale i na hraně hrací plochy na velkých polštářích. Na hlavě má černou pokrývku, kterou snímá téměř až v závěru přibližně hodinové performance. 

Klečí na prosvítající obdélníkové ploše, pomalu na ni pokládá hlavu, vstává a svá chodidla ukotvuje na luminiscentní výseči. Jako by upozorňoval na důležitost pevného postoje, kdy bosé nohy jsou kořeny, kterými jsme propojeni se zemí, s plným vědomím našeho bytí a sepětí s přírodními zákonitostmi. Magickou energii vyzařují i Tanakovy dlouhé prsty rukou, jimiž jemně hýbe.

„Jádro“ jeviště je vytažené vzhůru, v mělkém propadlišti je umístěn kbelík, vpředu vidíme napnuté provazy a na zemi kameny. Rekapitulace životní pouti začíná za zvuků připomínajících klapání podpatků, které evokují kroky, jež lze chápat coby tikot ubíhajícího času, jehož pomíjivost Tanaka bytostně ztělesňuje. 

Tanec jako meditace

Hudební koláž zahrnuje zvuky letících letadel, houkání zaoceánské lodi i melodický tok. Tanaka svým tělem aktualizuje přítomný okamžik, zavěšuje se do provazů jako raněný pták, který chce vzlétnout, či jako lodivod, jenž chce plout po větru dál. Rozlévá po podlaze vodu z kovového kbelíku, nejdříve ji nabírá rukama a čirá tekutina protéká mezi jeho prsty; posléze drží nádobu oběma rukama a voda vyšplouchává na podlahu těsně před diváky uvelebenými na zemi. Byť taneční projev nevykazuje známky stylizace a působí plně autenticky, Tanaka má pod přísnou kontrolou své bohaté duchovno, z něhož taneční exprese vychází. Jeho tanec do sebe absorbuje mentální energii, životní zkušenost a moudrost, nechává na divácích, jak prostor mezi ním a sebou definují, pojmenovávají, co v něm spatřují a nachází.  

Jestliže v počátcích se Tanakovo tělo probouzí ztěžka, za doprovodu popové písně rozhoupává boky, váhu přenáší na přední část chodidel, čímž dosahuje lehkosti, a jeho taneční projev je prodchnut mladistvým elánem až do okamžiku, kdy odkráčí k zadní, tmavé stěně a sesouvá se k zemi. Jeho tělo, které se předtím zlehka rozpínalo, se náhle smrskne a Tanaka se začíná hýbat jako stařík. Přiléhá ke kamenům, dotýká se jich hlavou a ten největší si dává na záda. 

Pomalu s tímto břemenem vstává, hledá balanc, aby mohl stát na vlastních nohou a zpomaleně kráčet do zadního, osvětleného koridoru. Tento výjev vhání slzy do očí, když Tanaka jde se skloněnou hlavou, na krku břímě jako odkaz na strasti, které život připravil… Je nutné ale pokračovat, nezastavovat se, unést tíhu vesmíru jako řecký hrdina Atlas, který z Diovy vůle drží nebesa. 

Ve světle vypadá Tanaka tak zranitelně, ale zároveň velmi odhodlaně a smířeně. Ulehá a kámen se skutálí na podlahu. Tanečník se navrací do středu jeviště, jehož zprvu zdvižený střed se mezitím spustil dolů, a v pohybu zadržovaném v čase sune tělo do malého otvoru pod úrovní scény. Jeho životní pouť se uzavírá v nekonečné spirále začátku a konce lidské existence jako metafora činnosti Divadla Archa, z něhož dosavadní ředitel Ondřej Hrab s posledním dnem letošního roku odchází. Ani pro něj jeho umělecká cesta však nekončí. Jak řekl před začátkem inscenace, bude se nadále věnovat dokumentárnímu divadlu – v jiném prostoru, v jiném čase a s vědomím věčného životního koloběhu, kdy něco zaniká a současně se něco nového rodí.

Psáno z představení 19. prosince 2023, Divadlo Archa.

Nepojmenovatelný tanec
Choreografie a tanec: Min Tanaka
Zvuk: Rin Ishihara
Světla: Pavel Kotlík
Premiéra: 18. 12. 2023