Muyte Maker. Foto: Bruno Simao.
Pevný a určující rámec vývoji díla poskytuje jednoduchá, funkční a výrazná scénografie. Podlouhlý stůl, čtyři stoličky, jasně žlutý závěs z třásní v pozadí, díky kterému dění na scéně navozuje dojem oživlého obrazu. Pohyb čtyř performerek (Mathilde Bonicel, Inês Campos, Flora Détraz, Agnès Potié) v prostoru je jasně vymezen a limitován nejen nábytkem, ale především řetězem, karabinou připevněným ke spleteným copům každé z nich. Řetězy jsou nataženy přes závěsnou konstrukci, na jejich opačných koncích visí jako Damoklův meč rozličné náčiní – srp, sekáček, kladivo, obří vývrtka. S jakýmkoli pohybem dívek toto náčiní až zlověstně klesá a stoupá. Vizuální kontrast vyvolávají dekorace na hlavách interpretek, navršené umělé ovoce a listy působí žensky, jsou dominantní ozdobou jinak jednoduchého kostýmu v podobě černých volných košil.
Spontánně se rozbíhají asociace o nerovném vztahu pohlaví. Performerky však překvapivě proti svému údělu ostentativně nebojují. V díle nenastane okamžik, kdy by se chtěly fyzicky z „okovů“ vyvázat, řetěz snad vnímají jako přirozenou součást těla. Případný vzdor vůči podřadnému společenskému postavení se odehrává spíše v mikrorovině, když se ženy oddávají neovladatelným záchvatům smíchu a chovají se jako „utržené ze řetězu“. Dílo je tak možné číst také jako jakousi roztomilou vnitřní rebelii proti svazující morálce, řádu a pravidlům. Je plné spontánní radosti, živočišnosti a nadhledu.
Muyte Maker odkazuje ke středověku. Je inspirováno dobovými obrazy, rozvíjející se vokální polyfonií, kterou performerky bravurně předvádějí. Téměř po celou dobu inscenace naživo zpívají humorné popěvky ve francouzštině či portugalštině, například o ošklivém cecku či vepřovém mase (jak se dozvídáme z překladu, který rozdávají uvaděčky ve foyer). Přitom postupně rozehrávají neuvěřitelnou obličejovou gymnastiku, místy přidávají paže, jindy se k hlasu přidávají pouze nohy. Pokud nezpívají, tak rozličně štěbetají, vedou v jedné osobě vícehlasý dialog či mluví, aniž by jakkoli pohnuly ústy. I poměrně obtížné skladby zpívají performerky hlavou dolů. Stůl je jejich hlavním středobodem, jsou za ním, na něm i pod ním, téměř vždy v jeho blízkosti. Připomínají chvíli klevetivé sousedky, mrkající kokety, loutky, slepice, vrčící psi, fanoušky fotbalu, ale i holubice či Madonnu. Působí humorně, ale inscenace není v žádném případě lacinou komedií. Pohyb se často dostává do kontrastu s vokální složkou. Když vyluzují z úst tklivé tóny, obličejem i gesty vyjadřují záchvat smíchu, ale duše trpí. Všechny podávají fascinující, maximálně koncentrovaný multismyslový výkon. I díky tomu je představení, které stojí na bravurním nápadu, jedinečným a osvěžujícím zážitkem.
Psáno z představení ze dne 3. října 2019, v rámci festivalu Pražské křižovatky, Nová scéna ND.
Muyte Maker
Koncept: Flora Détraz
Účinkují: Mathilde Bonicel, Inês Campos, Flora Détraz, Agnès Potié
Scéna a kostýmy: Camille Lacroix
Světelný design: Arthur Gueydan, Eduardo Abdala
Zvukový design: Guillaume Vesin, Estelle Gotteland
Umělecká spolupráce: Anaïs Dumaine
Premiéra: květen 2018
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace