Možnosti spříznění, Timeout Burnout – Na vlně volnosti a tenisové euforie

Možnosti spříznění. Foto: Magdalena Dubnová.

Autor Lucie Dercsényi

Původně sokolský biograf se stal nyní místem, kam se přichází za hudbou, výtvarným uměním, divadelním představením, po jehož skončení můžete zaskočit do zdejší kavárny. Přívětivé prostředí velkého sálu, běžně sloužící jako hlediště, využila Veronika Knytlová pro své Možnosti spříznění přecházející z improvizace, happeningu do performance závislé na sdílení fyzické zkušenosti.

Volnost, rovnost, separace

Diváci vcházeli do prostoru s libovolně rozmístěnými židlemi, na něž usedli. Po chvíli jistě všichni pochopili, proč byli v předsálí nabádáni k odložení tašek, batohů a kabátů. Nešlo se jen tak pohodlně usadit a sledovat dění kolem, ale bylo třeba se zapojit – chodit, běhat, případně se položit na zem. Veronika Knytlová instruovala přítomné, co přesně mají dělat, a bez zapojení diváků by tvůrčí proces nemohl fungovat na sto procent. Museli jste si postupně vybrat tři místa, zrakově si osahat hrací plochu a poté mezi vybranými útočišti přecházet, zrychlovat a zpomalovat chůzi… Navigaci velitelky jste slyšeli ve sluchátkách, šlo přepnout i na druhý, tichý kanál, pokud vás zadání rušila – vyzkoušela jsem tuto možnost, ale sledovat dění bez hudby a spojení s choreografkou mi nedávalo smysl. 

Instrukce přicházely jedna za druhou, a tak šlo po nějaké době rozpoznat tanečníky od těch, kdo se přišli jen dívat. Opravdu dost dobře nešlo tak rychle vstřebat všechna zadání, být rybou, slizem, sochou a přitom zůstat ve své komfortní zóně sám sebou. 

Knytlová zkoušela soudržnost skupiny, věděla, že její tanečníci se spontánně od „vetřelců“ oddělí, když jsou beze jména osloveni: „Dívka v šatech se zvedne a půjde dopředu, chlapec v šedém tričku vstane...“ Od určitého okamžiku se cílilo na konkrétní performery, kteří byli připraveni plnit vyřčené úkoly. 

Tito vyvolení pak ovládli prostor, stali se pevně stmeleným společenstvím plnícím zadání vydávaná od mixážního zvukového a hudebního pultu. Napojili se jeden na druhého, byli sehranou jednotkou připravenou se rozdělit a zaujmout svá místa. A pak padla tma a modrá světýlka sluchátek se stala záchytnými body finále. 

Tanečníci a tanečnice jistě zažívali pocit spříznění, k němuž titul této události přímo nabádal.  Sama za sebe mohu říci, že k plnému zážitku bych potřebovala více času na vstřebání četných instrukcí, chyběl mi pocit bezpečí, že se nemůže nic stát, jak v pohybu, tak vnitřním prožitku. Projít si s tolika cizími lidmi naplno takto namixovanou pohybovou zkušenost skrývá zkrátka úskalí.

Knytlová si je toho asi vědoma, a proto ve druhé půli mířila své instrukce přímo k tanečníkům. Pro ně byly zcela komfortní, srozumitelné a skrze ně se na sebe vzájemně napojovali a zaujímali zajímavé konstelace, které přihlížející sledovali, včetně dámy v úzké sukni, ve vysokých podpatcích, jejíž zmatený pohled jsem zaznamenala.

Možnosti spříznění nejsou dle mého soudu úplně pro každého a o tom, jak se v nich opravdu cítí zúčastnění, by bylo dobré zavést diskuzi, aby se vyjasnilo, zda zvolená „neustále otevřená hravá forma oscilující mezi workshopem, happeningem a performancí umožňuje bez problémů účast i dětem nebo aktivnějším seniorům“, jak tvůrci tvrdí.  

Tanec ve vedlejší roli

Jedním z hostů festivalu byl rovněž slovenský tanečník Lukáš Bobalík. Ve spolupráci s dramaturgyní Majou Hriešik vytvořil hodinové sólo, vlastně tenisový zápas, v němž soupeří sám se sebou. Timeout Burnout má tematizovat výdrž, kdy se tanečník snaží najít hranice fyzických možností, kam až může zajít, kde jsou jeho limity, v čem spočívá jeho síla. Představení vznikalo v roce 2019, kdy se Bobalík ocitl na hraně vyčerpanosti a demotivace. Přestože se do té doby nevěnoval sportu, začal hrát tenis, jen tak pro oddych. Skrze tenis se mu podařilo vrátit k tanci a najít ve svém životě rovnováhu. 

Tento svůj zážitek se rozhodl přenést na scénu a představit divákovi vyhoření. Termín, který prvně použil psychiatr Herbert Freudenberger jako označení pro silný pocit únavy spojený s fyzickými příznaky vyčerpání, depresí, frustrací a úzkostí. V současné době se jedná o problém se širším společenským dopadem. Obklopeni technologickými vymoženostmi se zvyšují nároky na naši pohotovost, schopnost multitaskingu, nekončící propojení a dráždění nejrůznějšími informačními kanály, jako by neměly konce. A tak pocit přehlcení a vyčerpání zažívá většina populace.

Bobalík se rozhodl utkat sám se sebou, obklopen ze stran diváky. Tenisové kolbiště ohraničovaly tři velké pojízdné sítě a jedna zástěna. Performer seděl na židli, chystal se na zápas, v šortkách, tričku, sportovní obuvi. Nejprve balancoval mezi tenisovými míčky rozmístěnými na ploše. Pohyboval se pomalu, soustředěně, zkoušel bekhend a forhend, posléze míčky rozmetal a začal hrát na síť.

Bobalík postupně všechny sítě vyzkoušel – tvrdé údery, rychlé reakce, pohotovost a výdej energie se evidentně týkaly hranice jeho fyzických dispozic a možností. Dokazoval tělesnou zdatnost, dobrou fyzičku; byl plný síly, když pojízdné sítě, v rámech bíle nasvícených, svážel k sobě, odděloval je a roztáčel po parketu. Nakonec v nich zůstal zaklíněn.

Sítě byly samy o sobě výtvarnou instalací, skrze ně viděli Bobalíka diváci sedící za nimi. V pár minutových sekvencích se tanečník ukázal jinak než v tenisovém klání, když opovážlivě držel raketu pár centimetrů nad zemí nebo se na malou chvíli ocitl mezi sítěmi, do kterých padal a setrvačná síla váhy ho vracela zpět – zajímavý, téměř taneční moment, který by si zasloužil rozvinout. Zbytek svých sil Bobalík věnoval opět tenisovým úderům a běhu.

Autoři přibližují produkci jako „instalaci, sportovní událost a taneční představení, zobrazující lidský tanec na okraji trosek vyhořelé společnosti“. Bobalíka prý zlomily limity pracovních podmínek a jeho posedlost dokonalostí. Tu jsem pocítila při poslechu živého hudebního doprovodu – zpěvu Petera Mazalána a hry na kytaru Jakuba Mitríka. Zvláště skladba Henryho Purcella dojímala a kontrastovala se sportovním vypětím tanečníka. Jeho vyčerpání bylo evidentní, podstatně méně pak avizovaná podobenství performance imitující tenisovou hru. Bez uzardění přiznávám, že větší euforii zažívám (a smysl spatřuji) v duelech grandslamových hráčů, jakými jsou kupříkladu Kvitová, Krejčíková, Djokovič či Nadal...

Psáno z představení 20. a 24. září 2021, Festival 4+4 dny v pohybu, Vzlet.

Možnosti spříznění
Koncept, režie, choreografie: Veronika Knytlová
Dramaturgie: Jaroslava Šiktancová, Eliška Vavříková, Jiří Havelka
Hudba: Martin Tvrdý
Světelný design: Adam Uzelac
Zvukový design: Eva Hamouzová
Účinkují: Veronika Knytlová, Barbora Ješutová, Anna Šefrnová, Aneta Bočková, Adéla Vávrová, Adéla Voldrábová, Kamila Paličková, Andrea Tomsová, Daniela Kolková, Omar Toricco Real, Veronika Ghisi, Prokop Štěpánek

Timeout Burnout
Choreografie, tanec: Lukáš Bobalík
Režie a dramaturgie: Maja Hriešik
Výprava: Zuzu Hudek
Hudba: Henry Purcell, Franz Schubert, Jakub Mitrík
Zpěv: Peter Mazalán, kytara: Jakub Mitrík
Light design: Jozef Čabo