Momentum aneb Když se zpomalí čas

Momentum (M. Čechová, S. Seume). Foto: Vojta Brtnický

Jednalo se o nepřetržité tanečně-pohybové představení. Vypuklo ve čtvrtek 22. června 2017 ve čtyři hodiny odpoledne, kdy do vytvořeného prostoru, který nápadně připomínal obývák či odpočinkovou místnost, vstoupily obě performerky a setrvaly v něm uvězněny samy se sebou třicet hodin. Jejich výkon byl neuvěřitelný. Interpretky zůstaly po celou dobu na očích veřejnosti a musely překonat veškeré nepohodlí, které tento otevřený přes den pulzující, v noci utichající prostor nabízí. Svým způsobem se jednalo o reality show, jen v sofistikovanějším modu. Díváte se a čekáte. Všechno je tak pomalé, až vás to rozčiluje. Na hlemýždí tempo přece nikdo nemá čas. Přesto čekáte, čekáte na určité sdělení, na něco mimořádného, čas se zastavuje a nechce se vám odejít. Každou hodinu se totiž rozehrává něco nového, něco, co by mohlo být zásadní. Pokud na několik hodin odejdete, zase se vrátíte, ten nutkavý pocit strávit s oběma protagonistkami co nejvíc času je velmi silný! Jako by vám učaroval nejen prostor a příběh, ale hlavně obě dámy. Byla to jistě obrovská psychická zkouška, i pro diváky.

Momentum si stanovilo cíl na třicet hodin pozastavit čas. Nástrojem bylo několikanásobné zpomalení veškerého konání. Každou hodinu se rozehrávalo jedno téma, ozvaly se disharmonické tóny ve sférické hudbě, která celou inscenaci doprovázela. Pro Čechovou a Seume to byla další časová kontrola, kterou společně s digitálními hodinami umístěnými na lednici měly a jež je upozorňovala na změnu tématu. Tanečnice se namátkou věnovaly Čaji o páté, Garderobě, Přípravě na pláž, Času na kávu a stolní hry, Odpolední lekci baletu, Poslední večeři a v pátek s úderem desáté večerní přišla Zpráva o vítězství.

Program dodržely i během silné průtrže mračen (přišla už po šesti hodinách odehrané inscenace), při níž na nikom nezůstala nitka suchá. Hrdinky vydržely nejen tento liják, ale několik dalších hodin ve vlhku, zimě a tmě. Ani na vteřinu neopustily zpomalené tempo. Čas se pro ně stal relativní, okolnosti nebyly na čase závislé. Přesto se musely vyrovnat s realitou všedních dní.

Je pravda, že se v českém prostředí nejednalo o úplně první projekt tohoto typu. Již kdysi se do podobné, ne však tak extrémní, výzvy pustil Honza Malík a při jiné příležitosti si několikahodinový tanec zkusila i Jana Vrána. Ačkoli to tedy nebyl první pokus, rozhodně byl nejextrémnější!

Po celou dobu byl po boku tým lidí z Tantehorse, kteří zajišťovali nejenom bezpečnost, ale i technickou stránku věci – od občerstvení, přes převlékání až po vzdálenou psychickou podporu. Hodně času s tanečnicemi strávil Vojtěch Brtnický, který veškerý proces poctivě dokumentoval. Zachytil úžasné momenty: radost i bolest, únavu i energii, boj a vítězství, šlo jen o velmi soustředěný, neměnný výraz bez náznaku úsměvu. No, zkusme se smát několikanásobně pomaleji!

Těm, kdo se nemohli přijít podívat, soubor Tantehorse zajistil promítání krátkých částí živě přes facebookový profil. V nepravidelných intervalech se na internetu objevovaly krátké glosy. Mohly též sloužit jako důkaz, že se obě protagonistky nevzdaly a jsou stále na stejném místě.

Nejvíce lidí se na náměstí sešlo na poslední asi tři hodiny projektu. Atmosféra byla velmi přejícná, avšak napětí se dalo krájet, všichni byli v duchu s interpretkami, dodávali jim energii svou přítomností a těšili se společně s nimi ze splnění výzvy. Úderem desáté hodiny večerní se všichni dočkali Zprávy o vítězství. Konec! Čechová i Seume se mohou vrátit do reálného tempa.

Počin to byl neskutečný. Klobouk dolů. Taková inscenace si žádá velkou ukázněnost, soustředěnost, odhodlání, pospolitost.

Ač je to k nevíře, Momentum se bude hrát ve zkrácené podobě – pětadvacetihodinové – ještě jednou, a to v rámci festivalu Nultý bod. Kdo tedy neviděl premiéru, má šanci se zastavit v čase v rámci reprízy.  

Psáno ze site-specific představení 22. a 23. června 2017, náměstí Václava Havla.     

Momentum
Režie a koncept: Miřenka Čechová a Sabine Seume
Hudba: Matouš Hekela a Martin Tvrdý
Light design: David Prokopič a Karel Šimek
Scénografie světel: Jakub Tauš
Produkce: Jakub Urban