Ivan Palacký rozehrává širokou škálu instrumentů od kytary až k vydávání zvuků různými předměty doplněné o elektronické smyčky a zvuky. V představení se jeho produkce stává plnohodnotným členem tanečního uskupení. Role jsou vyrovnány, nikdo zde nevyčnívá.
Náčrt připravovaného tanečně-hudebního večera, pod názvem Work in progress, uvedli filigránští již půl roku před oficiální premiérou. Kdo si nenechal ujít oba večery, mohl se ledacos dozvědět o proměnách jevištního tvaru a všimnout si preciznosti v pohybech, jejichž kvalita se prohloubila.
Finální podoba večera se představila pod jménem Minčhól – k chaosu zády, a podtitul byl vybrán zcela přiléhavě. Jediná vteřina jevištního tvaru nebyla ponechána náhodě a vše do sebe zapadalo. Preciznost a přesnost se staly pojítkem tří částí představení v jeden celek. Spojení podtrhla i repetice hromadné scény, která představení otevírala i uzavírala, a vytvořila tak plynoucí kruh, ve kterém nezbylo místo pro chaos.
Hudební člen představení dával vyznít jednotlivým částem a z role klasického hudebníka se postupně posouval k experimentům. V první části hrál na kytaru a rozvíjel fráze opakujícího se motivu. Stejně pracovaly i tři tanečnice odlidštěné kostýmem. Pohyby byly minimalistické, opakovaly se se strojovou přesností a navzájem do sebe zapadaly. Před očima tak vznikal harmonický celek, jehož vizuální kvality lze připodobnit k malířské geometrické abstrakci.
Následovalo sólo Michaely Ondrašínové, které se od prvního představení zkrátilo, což je možná při kvalitách tanečnice škoda. Ta využila svých pohybových možností maximálně a zaplnila jeviště spolu s hudebními experimenty. Minimalismus se zde rovnoměrně střídal s plností. Spirály pohybu přetínalo skřípání strun, ostrost gest a hra zvuků.
V poslední fázi se jeviště naopak zaplnilo lidmi, jejichž těla se stala důležitým vizuálním prvkem a jejichž řeč byla využita jako další zvukový motiv. Mluvení, které nemělo sdělovat, vyplnilo prostor ticha a postupně se přelilo opět do hudby. Poslední část neztratila na kvalitách ani při vyšším počtu účinkujících, ani při hře s nejednotností. Gesta a pohyby tanečníků zaplnily prostor, a vytvořily tak iluzi jiného místa. Pokud jste dobře naslouchali slovům, jež se v závěru znovu ozvala a z kánonu se proměnila v monolog, možná jste se nechali zavést do lesa na sklonku dne.
Tři různě deterministické modely, tři různá setkání s chaosem a tři denní doby. Tak svůj projekt charakterizují sami tvůrci. Plynutí dne od úsvitu k večeru, postavení se k chaosu zády. Pohyb, který nakonec vypráví sám o sobě nějaký příběh, aniž by to od něj někdo předem vyžadoval.
Psáno z premiéry 27. dubna 2015, Bezbariérové divadlo Barka.
Minčhól – k chaosu zády
Hudba: Ivan Palacký
Světla: Petr Kačírek
Kostýmy: Jitka Fleislebr
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?