Ivan Palacký rozehrává širokou škálu instrumentů od kytary až k vydávání zvuků různými předměty doplněné o elektronické smyčky a zvuky. V představení se jeho produkce stává plnohodnotným členem tanečního uskupení. Role jsou vyrovnány, nikdo zde nevyčnívá.
Náčrt připravovaného tanečně-hudebního večera, pod názvem Work in progress, uvedli filigránští již půl roku před oficiální premiérou. Kdo si nenechal ujít oba večery, mohl se ledacos dozvědět o proměnách jevištního tvaru a všimnout si preciznosti v pohybech, jejichž kvalita se prohloubila.
Finální podoba večera se představila pod jménem Minčhól – k chaosu zády, a podtitul byl vybrán zcela přiléhavě. Jediná vteřina jevištního tvaru nebyla ponechána náhodě a vše do sebe zapadalo. Preciznost a přesnost se staly pojítkem tří částí představení v jeden celek. Spojení podtrhla i repetice hromadné scény, která představení otevírala i uzavírala, a vytvořila tak plynoucí kruh, ve kterém nezbylo místo pro chaos.
Hudební člen představení dával vyznít jednotlivým částem a z role klasického hudebníka se postupně posouval k experimentům. V první části hrál na kytaru a rozvíjel fráze opakujícího se motivu. Stejně pracovaly i tři tanečnice odlidštěné kostýmem. Pohyby byly minimalistické, opakovaly se se strojovou přesností a navzájem do sebe zapadaly. Před očima tak vznikal harmonický celek, jehož vizuální kvality lze připodobnit k malířské geometrické abstrakci.
Následovalo sólo Michaely Ondrašínové, které se od prvního představení zkrátilo, což je možná při kvalitách tanečnice škoda. Ta využila svých pohybových možností maximálně a zaplnila jeviště spolu s hudebními experimenty. Minimalismus se zde rovnoměrně střídal s plností. Spirály pohybu přetínalo skřípání strun, ostrost gest a hra zvuků.
V poslední fázi se jeviště naopak zaplnilo lidmi, jejichž těla se stala důležitým vizuálním prvkem a jejichž řeč byla využita jako další zvukový motiv. Mluvení, které nemělo sdělovat, vyplnilo prostor ticha a postupně se přelilo opět do hudby. Poslední část neztratila na kvalitách ani při vyšším počtu účinkujících, ani při hře s nejednotností. Gesta a pohyby tanečníků zaplnily prostor, a vytvořily tak iluzi jiného místa. Pokud jste dobře naslouchali slovům, jež se v závěru znovu ozvala a z kánonu se proměnila v monolog, možná jste se nechali zavést do lesa na sklonku dne.
Tři různě deterministické modely, tři různá setkání s chaosem a tři denní doby. Tak svůj projekt charakterizují sami tvůrci. Plynutí dne od úsvitu k večeru, postavení se k chaosu zády. Pohyb, který nakonec vypráví sám o sobě nějaký příběh, aniž by to od něj někdo předem vyžadoval.
Psáno z premiéry 27. dubna 2015, Bezbariérové divadlo Barka.
Minčhól – k chaosu zády
Hudba: Ivan Palacký
Světla: Petr Kačírek
Kostýmy: Jitka Fleislebr
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace