Mimořádní – Vydařený experiment v galerijním prostoru

Mimořádní. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Štádlerová

Ve svém novém projektu Mimořádní se pustili do velkého experimentu. Nejen že v epické výpovědi prostřednictvím tance zvolili netradiční formu vyprávění, když daný příběh roztříštili do několika sekvencí, které se odehrávají ve stejný čas v různých místnostech, do nichž mohou diváci nahlédnout. Útočištěm pro tento projekt se stala galerie CLUB 3. BŘEH s aktuálně vystavenými obrazy výtvarnice Martiny Trčkové. Jsou laděné do palety tyrkysových odstínů. Tudíž i kostýmy performerů kopírují stejnou barevnou škálu.

Galerie, do níž diváci vstupují, je zahalena kouřem a skrz něj prosvítají tyrkysová bodová světla. I v mlze lze rozpoznat, že prostor je členitý a je v něm hodně dveří. Na první pohled nikdo nikde není, po malém průzkumu návštěvník uvidí barmanku v malé zadní místnosti u baru, jak leští sklenice (Ester Trčková), hraje podmanivá hudba, jež vytváří napětí a budí zvědavost. Po chvíli se pootevřou jedny dveře, pak druhé a lákají návštěvníky ke vstupu. V prvních dveřích žije dívka, jejíž chování odkazuje k nějaké psychické poruše (Žaneta Musilová). Neustále prohlíží svoje poklady, chodí si čistit zuby, přeskládává věci, halí se do (tyrkysového) ručníku. Ve vedlejších dveřích pracuje psychiatrička (Kateřina Jabůrková), která shromažďuje intimní zprávy o své pacientce. V poslední místnosti na druhé straně galerie mají útočiště dva montéři, technici (Adam Kmenta a David Králík), kteří ve své neuklizené dílně pozorují skrze nainstalovanou kameru podivné chování dívky, snad kamarádky odvedle. Díky pozorování všech těchto osob a jejich vztahů každý zanedlouho tuší, jaký syžet se zde začíná vyprávět.

Protože příběh se simultánně odehrává na více místech, můžete se zpočátku cítit nervózně, zprvu nechápete, co tohle všechno vlastně znamená. Účinkující se pohybují ve vaší těsné blízkosti a můžete mezi ně volně vstupovat. Můžete si prohlížet a brát do rukou veškeré rekvizity, udržovat oční kontakt i neverbálně komunikovat s herci.

Korzujete z jedné strany na druhou a snažíte se pochopit, co se kde děje, sbíráte jednotlivé střípky celé mozaiky. V určitý moment to celé do sebe zapadne: koncepce je založena na repetici tanečních sekvencí a pohybových výpovědí. Postřehnutelné jsou jen drobné obměny, které však sdělení gradují. Opakování také zajišťuje to, že vám nic podstatného neunikne, jednou jste svědkem psychiatrického vyšetření, jindy úzkostného bytí v malém bytě. V určitých intervalech přichází jakési „volání“ ke společnému setkání vyvolané změnou hudby. Všichni se seběhnou k sobě a tančí. Na chvíli se stírá jinakost postav. Ale dívka s evidentní psychickou poruchou nátlak okolního prostředí nevydrží dlouho a pokaždé uteče zpět do svého světa…

Pohybová koncepce je postavena převážně na chůzi, běhu, ale je zde i mnoho čistě tanečních úseků, které jsou účelné, příběh posouvají a utvrzují přihlížející v jejich domněnkách. Taneční a pohybový projev je nabitý energií, herecké nuance obsažené ve výrazech i těle interpretů jsou věrně uchopeny. Blízkost diváků a tanečníků způsobuje naprosté ztotožnění s protagonisty a vtažení do příběhu.

Podaří se psychicky nemocnou dívku přimět ke stejnosti? Nebo ji nechá společnost volně dýchat? Nesou podíl viny za důsledek chování jednotlivých aktérů i diváci? Tyto otázky performance rozhodně pokládá, na některé i odpovídá, některé rezonují jen v intimním prožitku diváků.

Tento alternativně pojatý a podařený performativní kus je vyšperkován ještě dalšími drobnostmi, jako jsou například QR kódy se vzkazy nalepenými na zdech, věcech, dokonce i na krku jedné protagonistky; nebo vzkazy napsané neviditelným inkoustem, tajné zprávy psychiatričky poschovávané na nenápadných místech. Více snad ani nelze prozradit, velmi by to ochudilo divácký zážitek při případných reprízách.

SPOLK se pustil ve výstavbě performance do odvážného experimentu, skvěle zvládl nejen pohybovou stránku, ale režijně a dramaturgicky bravurně uchopil koncepčně náročné představení. Mimořádní jsou proto velmi poutaví a napínaví, předčili mé očekávání a naprosto ukonejšili můj hlad po nevídaném zážitku.

Psáno z reprízy 3. 11. 2022 z Galerie CLUB 3. BŘEH

Mimořádní              

Koncept a choreografie: SPOLK
Interpretace: Kateřina Jabůrková, Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová, Ester Trčková
Hudba: Václav Chalupský
Light design: Tomáš Morávek
Kostýmy: Klára Pavlíčková
Scénografie: Klára Pavlíčková
Asistentka scénografie: Kateřina Hubená
Produkce: Simona Dejmková
Teaser: Pavel Borovička
Autor plakátu: Anna Borovičková Ročková
Autor fotografie: Anna Benháková
Koprodukce: Club 3. Břeh